Dobrý den!

Jsem trochu na vážkách, jestli o tom psát. Veřejně se přiznat, že jsem praštěná. Na druhou stranu se s vámi chci podělit o svou malou soukromou tajnou zábavu.

"Pozdrav!" Pořád to synovi musím připomínat, malé děti někdy zapomenou. Kolikrát to asi naši kdysi připomínali mně. Dnes už to dělám automaticky. "Dobrý den." Ani nad tím nepřemýšlím. Ani to tak nemyslím. Je moc krásný, ten náš český pozdrav. Přání. Každému, koho potkáme, jím vlastně říkáme: "Mějte dneska dobrý den."

Zhruba před měsícem jsem to zkusila poprvé. Nedělat to automaticky, ale opravdu lidem dobrý den přát. A popřát ho i těm, se kterými se nepozdravím. Ne nahlas. Tajně. V duchu. Jen tak. Cizím lidem, těm, koho míjím na ulici, těm, se kterými si "dobrý den" vzájemně nepopřejeme nahlas. Přát jim, aby se jim dobře vedlo. Aby si užili den. Aby se jim dařilo.

Každodenní ranní obraz. Maminka, co za sebou dítě téměř vleče. Stres. A tak tomu malému špuntovi v duchu popřeju, ať si ve školce hezky pohraje. A mamince, ať to do práce stihne včas.

Přes ulici přechází pán o berlích. V duchu mu popřeju, ať je mu brzy lépe.

Chlap v montérkách něco horlivě vykládá do telefonu. ("Ať se vám to podaří dobře vyřešit!")

Stará paní tlačí vozík v obchodě. ("Mějte hezký den!") Pokladní potlačí zívnutí a podívá se na hodinky... ("ať vám to dneska rychle uteče!")

Nedělám to pořád. Jenom občas, když si vzpomenu. Je to taková hra, jako když jsem byla malá a snažila se nešlápnout na spáru mezi kachličkami. Mění mi náladu. Je přece jedno, jestli mě třeba zrovna bolí zuby, nebo mě čeká perný den, stejně přece můžu ostatním přát, ať se jim daří. Dodává mi to vnitřní klid, takovou nějakou energii, nevím přesně, jak to pojmenovat. Dostanu se tím tak trochu mimo situaci, ve které teď zrovna jsem, ale zároveň jsem víc tady. Víc se těším. Víc si všímám lidí, které míjím. A "čtu" z nich tyhle jejich malé příběhy - kam asi jdou, jak se mají, co je trápí, zkouším odhadnout, co by teď potřebovali a co jim popřát.

Všimla jsem si při tom, jak blízko mám k tomu být vnitřně mírně naštvaná. Fronta na poště. Lidi, co se kochají pohledem na rybník zrovna u našeho domu. Nebo nedejbože narazit ve městě na courající se autoškolu. Ale když jim v duchu posílám své přání, aby si užili den, ta naštvanost se zmírní. Jako by se mi uvnitř rozlil úsměv.

Tak kdybychom se náhodou někdy jen tak minuli na ulici, tak vám přeju hezký den.