Krimi zprávy

Obvykle se na ně nedívám. Z části je to profesionální deformace. Péče o mé zdraví, vždyť těch hrozných příběhů jsem už slyšela dost. Poslouchat je totiž má smysl. Pokud člověk chce vyprávět. V bezpečí. V soukromí. Kdykoli chce. A má smysl poslouchat i to, že o nich vůbec mluvit nechce. Že chce mluvit o něčem jiném.

O tom, jaké to je, když vám někdo sebere soukromí. Když někdo vůbec nerozumí. Že jsou věci, které si chceme nechat pro sebe.

Že nechce, aby se o tom, co se u nich stalo, dozvěděla babička. Protože má nemocné srdce a moc se o ni bojí.

Že propláče tolik nocí kvůli diskuzi pod článkem. Jak strašně dokážou zranit poznámky, někoho, kdo vůbec netuší, jak to celé bylo, jak bolí řeči, které měly být jenom legrační.

Že nechce, aby si lidé mysleli, že se bratr zabil sám, protože to byla nehoda. On to ví. Já to vím. Ví to i vyšetřovatelé, ale není jak to říct všem ostatním, kteří se minulý týden dívali na zprávy. Pro ně už budou napořád "ta rodina, co se jim zabil kluk."

Můj hlavní důvod, proč černé kroniky nečtu, je respekt a úcta k jejich aktérům. K čemu vlastně zprávy typu černá kronika slouží? Pomáhají? Zařídí, aby se postiženým dostalo pomoci? Vyvolají vlnu soucitu a laskavé péče? Fungují jako prevence toho, aby se něco podobného nemohlo opakovat? Nejsem si jistá. Obvykle spíš ždímají senzaci, obviňují, straší, a odsuzují.

Na zprávách a článcích na internetu mě děsí, jak jsou rychlé. Protože máme právo být v obraze. Protože staré zprávy nikoho nezajímají. Novináři jsou jako šílení v tom, aby informovali jako první, aby zjistili, co se děje, aby tam byli, aby šli na dřeň.

Přemýšleli jste někdy, jak rychlí asi musí novináři být, když se na záběrech objevuje záchranářský vrtulník? Zpravodajské týmy s kamerami jsou tam pomalu dřív, než záchranáři. V situaci, kdy potřebujete zachránit, ne dávat rozhovor do televize. Něčí život visí na vlásku a sousedi vypovídají na kameru o tom, jací jsou to lidé, a co si o tom myslí. Protože je moc důležité, aby to všichni věděli. Co nejdřív. Všichni. Aby i v Chrudimi, Brně a Starém Hrozenkově věděli, jak vypadá ten dům, kde se to stalo. Co nejrycheji zveřejnit, dřív než ostatní.

Napadlo vás někdy, jaké to asi je, když si v práci u kafe kliknete na zprávy a tam se objeví informace o smrtelné nehodě na dálnici a na fotce u článku zahlédnete botu své dcery?

Jaké to musí být, když spěcháte, abyste mohli říct své ženě tu zlou, krutou a strašlivou zprávu, nechcete jí to říkat do telefonu, abyste tam s ní byl, až to uslyší. A přitom víte, že nemáte šanci. Protože už je to jako hlavní událost všude v éteru.

Já nevím, jaké to je. Jenom bych všem lidem, kteří v takových zprávách kdy objeví, přála dost času. Aby se mohli zlé zprávy dozvědět způsobem, který jejich srdce neroztrhá na kusy. Přála bych jim soukromí.

Nemyslím si, že na čtení černých kronik je něco špatného nebo nemorálního. Zvědavost, zájem o dění kolem a senzace je pro nás lidi přirozený a zdravý. Chci vám ale říct, abyste jím neubližovali. Podle zákona má každý pachatel právo na presumpci neviny ale i oběti mají svá práva. Tou hlavní je právo na ochranu. Na soukromí. Nikde nesmí být zveřejněno její jméno, ani to, jak vypadá. Chraňte je prosím také. To, že se na světě dějí špatné věci, je těžké samo o sobě. Ale je to prostě tak.

A jak můžete takovou ochranu zajistit? Ve veřejných diskuzích neuvádějte jména, adresy, fotky. Neodsuzujte. Nedělejte závěry. Jestli k tomu chcete něco říct, vyjadřujte pouze podporu. A pokud se jedná o vaše sousedy, nebo lidi, které znáte, nemluvte za ně do televize. Raději uvařte polévku, věnujte peníze, vyvenčete psa, nabídněte pomoc. Můžete tím mnoho ovlivnit.