Rituální neutralita
Mít s někým vztah není samosebou. Vztahy dají práci. Vyžadují péči a ta chce úsilí. Bohužel si naši péči a námahu vyžadují všechny vztahy, dokonce i ty, na kterých nám nijak zvlášť nezáleží, ale chceme (nebo potřebujeme) je udržet na jakž-takž přijatelné úrovni.
Když například se svými sousedy nepotřebujeme mít nijak těsné přátelské vztahy, ale chceme být aspoň neutrální, znamená to v praxi, že když vidíme souseda, tak spustíme: „Dobrý den, pane Malino. Tak už nám začala pořádná zima. Ale každopádně všechno nejlepší do nového roku. Hlavně to zdravíčko!“ „Děkuji, děkuji. Vám taky, pane Klimeši, a pozdravujte paní.“
Těmito rituály okázale dáváme najevo pozitivní emoce. Investujeme do sousedského vztahu, aby druhá strana neměla pocit, že proti ní něco máme. Když pak při větru spadne náš strom na sousedův skleník a není třeba čas to okamžitě odklidit, tak právě vzpomínka na tyto vstřícné rituály subjektivně ubezpečují souseda, že z naší strany tam není žádná zlá vůle, nepřátelství či dokonce naschvál. Naopak první známkou nepřátelství je právě spontánní vymizení těchto rituálů deklarujících pozitivní emoce. Všimněme si, že i pouhé udržení neutrálního vztahu vyžaduje průběžnou investici do kontaktů. Lidé, kteří se nemusejí, instinktivně nechtějí do vztahu tuto námahu investovat. Mají pocit, že přeci musí stačit na půl úst utrousit „dobrý den“.
Pokud chtějí rodiče po rozvodu mít alespoň neutrální vztah kvůli dětem, tak musejí investovat energii do rituální neutrality. Proč by něco takového měli dělat? Protože mají společné dítě. A přestože oni dva přestali existovat jako pár, nikdy nepřestanou existovat jako rodiče svých společných dětí. Právě proto musí spolu udržovat alespoň neutrální vztah. Aby byli schopni na nejzákladnější úrovni sdílet péči o ně.
Představa, že spolu po rozvodu lidé naprosto přeruší komunikaci, budou si pouze předávat své dítě a spolu nemusí mít nic do činění, je naivní. Je to iluze vycházející z omylu, že rozvod proběhl nejen mezi rodiči, ale také mezi rodičem a dítětem. Mají tendenci představovat si vztah k druhému rodiči jako definitivní úmrtí. Tato iluze vzniká kontaminací inkluzivních vztahů pravidly exkluzivních vztahů. Tento vztah ale nikdy neskončí. Nezapomeňte, že rodiči společného dítěte budete už napořád. I tehdy, až bude dospělé, se pak jednou ocitnete třeba u jednoho stolu na jeho svatbě, a budete mít společná vnoučata.
Rozchody a rozvody jsou citově extrémně náročné období a vycházet neutrálně s ex-partnerem je tanec mezi vejci (pozor, zdůrazňuji neutrálně, nikoli extra přátelsky, srdce je potvora). Přednost má ale vždy zájem dítěte. Proto je rituální neutralita nutnost. Přání k vánocům, nezapomínat na svátek či narozeniny, připomínat dětem, aby partnerovi poslaly textovku o tom, že jsou v pořádku, či mu přivezly malý dárek z výletu, to mohou být drobné investice do neutrálního vztahu. Když pak vznikne nějaká nepříjemnost – pozdní příjezd, úraz dítěte, neudělané domácí úkoly - tak frustrace druhé strany je vyvažována a mírněná právě vzpomínkou na tuto investici do vztahu a dané nedopatření se pak nechápe jako naschvál či akt nepřátelství.
Zdroj: původní článek napsal Jeroným Klimeš, najdete jej zde. Článek je zkrácen a upraven.
