Jak pomoci dětem po traumatické události

July 15, 2016

Tento článek je převzatý, přeložený a zkrácený. Původní text najdete na www.emotionalgeographic.com

 

Byli jsme svědky tolika teroristických útoků. Tolika válek. Tolika zoufalých uprchlíků. “Jak můžu dětem vysvětlit takové násilí? Jak jim pomůžu pochopit tenhle boj a žal? Jak je ochráním před takovými zprávami? Co můžu udělat, aby se cítily lépe? Co můžu udělat, abych se já sám cítil lépe?” 

 

Trauma námi otřese. Nehledě na to, o jaké trauma se jedná. Otřese naší důvěrou. Naším pocitem bezpečí. Fyziologické odpovědi na trauma spouštějí v naších tělech poplašné systémy zodpovědné za útěk nebo zmrznutí na místě, což je reakce určená pro naše přežití. Trauma ale blokuje naši schopnost přijímat širokou škálu informací a nechává nás v režimu přežití založeném na uzavření se a vyhýbání, spíš než na tom zůstat aktivní a zajímat se o okolí.

 

Teď už bohužel víme, že se podobné události stávají stále častěji, proto se pro rodiče a vlastně pro nás všechny zdá být důležité pochopit vliv těchto traumatických událostí a způsob, jak se z nich zotavit, uzdravit a posílit svou odolnost. Co jako rodič můžete udělat abyste během takových stresujících událostí pomohli svým dětem?

 

Zaprvé: Vypněte televizi. Neposilujte zbytečně traumatický zážitek na citové ani neurologické úrovni. Zrak je silně propojen s amygdalou - mozkovým centrem strachu. Opakované sledování traumatizujících obrazů posiluje nervovou dráhu děsivého zážitku. Zprávy se vysílají neustále, ale ta věc se už stala. Není třeba, abyste (a zejména ne vaše děti) sledovali záběry znovu a znovu. Podrobné zkoumání záznamu možná pomůže vyšetřovatelům najít viníka, vy z nich však získáte pouze zážitek strachu a bezmoci. U dospělého sledování podobných záběrů pokaždé spustí systém reakce na stres - to vám nepomůže vytvořit uklidňující prostředí pro své děti. Pro kohokoli kolem vás. Pro děti je sledování televize problematické z jiného důvodu. Děti spoléhají na svou fantazii a představivost a nemusejí tak docela rozumět tomu, že se jedná o opakovaný záznam. Mohou mít dojem, že se to stále děje.

 

Zadruhé: Trauma otřese našim pocitem bezpečí. Všichni se potřebujeme ujistit, že jsou naši milovaní v pořádku a chceme věřit tomu, že nám se to nikdy nestane. To, že je nikdy nic zlého nepotká, jim nemůžeme slíbit. Můžeme je však ujistit o tom, že uděláme vše, co je v našich silách, abychom sebe i je chránili. Můžeme jim říct, že na světě existují zlí lidé, kteří ubližují druhým, ale že většina lidí na světě taková není. Můžete mluvit o všech, kdo pomáhali zraněným: policisté, sestry, lékaři, hasiči, záchranáři, dobrovolníci, i vedení města a vláda. Můžete mluvit o tom, jak rychle lidé pomohli. Můžete dětem pomoci vidět, že i ve strašlivých situacích si lidé pomáhají.

 

Zatřetí: Trauma otřese naší důvěrou a stabilitou. Protilátkou je pak vrátit se ke svým stereotypům. Snídaně, oběd, večeře. Vykoupat, knížku, spát. Pravidelnost pomáhá každému, nejen dětem, cítit se pevně a bezpečně. Pokud je trauma spojeno s pocitem ztráty kontroly a vhozením do neznáma, pak nám známá uklidňující rutina pomůže cítit se spokojeně a v bezpečí. Může být lákavé povolit a možná se do obvyklých činností budete muset víc nutit. Nevzdávajte to a držte. Zaměřte se na rutinu. Nechte je vyplakat. Více je objměte. Rutina platí i pro nás dospělé - běžte do práce, na své obvyklé schůzky, dodržujte stereotypy a rituály svého běžného života. 

 

Za čtvrté: Pro trauma je typický pocit bezmoci. V okamžiku, kdy ke zranění dochází, nedokážeme ochránit sami sebe ani ostatní. Často je zážitek bezmoci tím nejdůležitějším příznakem. Jedna z nejúžasnějších protilátek na trauma a bezmocnost je pomáhat. Být aktivní. Natáhnout ruku. Zvláště pro děti může být skutečně uzdravující být schopen udělat něco, co pomůže. Mnoho lidí napadne “co tak asi můžou děti udělat?” Hodně mohou udělat. Můžou namalovat obrázky pro zasažené a poslat je do nemocnice poblíž místa tragédie - nebo je nakreslit pro lékaře, sestry a rehabilitační pracovníky, pro poradce. Nebo pro hasiče a policisty. Kdokoli bude poctěn poděkováním namalovaným dítětem. Vašemu dítěti to pomůže se cítít lépe a pomáhající zase podpoří v jejich odhodlání dělat to, co dělají.

Možná se můžete zkusit rozhlédnout kolem sebe a přemýšlet, kdo z lidí, kteří jsou k vám blíž, by uvítal pomoc? Komu by se hodil obrázek, sušenka nebo písnička? S kým ze svých příbuzných jste dlouho nebyli v kontaktu?

 

A tím se dostáváme k poslednímu pátému bodu. Jen láska a světlo nás může vyvést z nenávisti a temnoty (Martin Luther King). Znovu jsme zažili temnotu. A znovu se musíme spojit, abychom do ní vnesli světlo. Každý den vnesme trošičku světla a malinko lásky: jen se na někoho usmějte. Pusťte v zácpě někoho před sebe. Zaplaťte za někoho kafe. Pusťte někoho sednout. Doneste sousedovi nebo známému, který se necítí dobře, večeři. Zasaďte před dům květiny. Povídejte si. Natáhněte ruku. 

 

 

 

Please reload

Doporučené

Krimi zprávy

1/4
Please reload

Nejnovější

27.10.2019

3.2.2019

Please reload

Archiv