Soucit se sebou
Lidé někdy chodí na různá školení, jak správně rozumět druhým, jak jiné lidi motivovat, jak s nimi jednat tak, aby dosáhli toho, co potřebují. A při tom leckdy nerozumíme sami sobě a neumíme se sebou zacházet. Někdy dřív jsem tady psala článek o vnitřním kritikovi. Někdy sami k sobě mluvíme hodně tvrdě.
Kdybyste měli možnost zaslechnout nahlas svůj vnitřní monolog v okamžiku, kdy se vám něco nepovede, možná byste byli zaskočeni, jak hrubí na sebe jste. Řekli byste toto někdy někomu druhému, kdyby se ocitl ve vaší situaci? Chovali byste se takhle k někomu, na kom vám záleží? Ke svému dítěti?
Velmi hezký nápad, jak s tím naložit, se mnou sdílela jedna moje kolegyně. Naučilo ji to její dvouleté dítě. Všimla si totiž, že když se jí něco nepovede, například něco upustí, nebo rozlije, má tendenci mluvit docela sprostě. "Ale do.... to jsem ale ...." Před svým malým chlapečkem takto nahlas mluvit nechce, a tak od té doby, co ho má, řekne nahlas jenom "Jejda!" Postupem času se tohle slovo stalo jejím vnitřním hlasem, kdykoli se jí něco nepovedlo.
Klíčové slovo je laskavost. Laskavost k sobě. Zkuste na sebe mluvit tak, jak byste to řekli svému nejbližšímu kamarádovi. Dejte mu najevo, že mu rozumíte. Trochu ho uklidněte. Mluvte k sobě hezkým tónem. Soucit se sebou znamená, že víte, že je normální dělat chyby. Nemusíte se nemilosrdně zadupat do země za to, že nejste dost dobří. Přijměte s láskou v srdci to, že jsme všichni nedokonalí.
