Dům pro pocity

S jednou malou holčičkou jsme si dnes povídaly o pocitech. O tom, kolik jich máme, o tom, že některé z nich máme raději a jiné zase strkáme stranou, snažíme se jim vyhnout. Měla úžasný nápad. Pro každý ze svých pocitů nakreslila domeček. Aby měl své místo. Každý dům byl jiné barvy, podle pocitu, který do něj patří. A na obrázku vypadaly asi nějak takhle.

Taky jsme si povídaly o tom, do kterých domečků chodí ráda, a kde to moc ráda nemá. Nelíbilo se jí hlavně v domečku smutku. Všechno je tam mokré od toho, jak v něm člověk brečí a je tam z toho zima. I v domečku vzteku to vypadalo bezútěšně. Tam je všechno ošklivé a rozbité. A tak jsme začaly v představách ty domečky nově vybavovat tak, aby jí v nich bylo lépe, až tam půjde příště na návštěvu.

Domeček pro vztek si udělala červený. Zdi obložila polštáři, na zem položila matrace, aby bylo všechno měkké, kdyby tam chtěla do všeho bouchat a kopat. Aby si nemohla ublížit. A aby nic neponičila. Potom ještě přidala něco na kousání a trhání, a taky trampolínu. A hodně žvýkaček.

Domeček pro smutek byl modrý. Nejdříve ze všeho ho vysušila. A z toho mokra udělala bazén, který se zvětší pokaždé, když člověk pláče. Do takového teplého bazénu ze slz si může chodit zaplavat. Slzy jsou slané, takže voda v něm nadnáší. Můžete se ponořit a nechat se nést. Nebo se zabalit do ručníku a jen tak si posedět na břehu.

Pořád si ty její domečky představuju. No není to nádhera? Tam by se to smutnilo. Tam by se to vztekalo. Jsem moc vděčná, že mi dovolila do svých pocitů nahlédnout. a přijít na chvíllku na návštěvu. A co vy? Jak by vypadaly vaše domečky pocitů? A máte taky některé, které navštěvujete neradi?