Ahoj kamarádi...

Následující text zveřejnila má sestřenice na svém facebookovém profilu krátce poté, co jí umřela maminka. V odpovědi na něj se jí dostalo velké podpory ze strany jejích přátel. S Anniným svolením používám její příspěvek tady. Proto, že v něm velmi pěkně shrnula své pocity, to s čím bojuje, a taky dává kamarádům vědět, s čím by jí mohli pomoct. Mám pocit, že by možná mohl být pro někoho z vás inspirací. A pokud jde o inspiraci, samostatný článek na podobné téma najdete i zde.

Ahoj kamarádi,

dlouho jsem zvažovala, jestli vám mám tohle vůbec poslat, ale nakonec jsem se rozhodla, že bude užitečné, když to udělám.

Od té doby, co maminka umřela, se mi nevede moc dobře. I když jsem se zvládla vrátit do práce, vydržela jsem tam jenom dva dny a dál už to nešlo. Šla jsem k lékaři a dostala nemocenskou. Upřímně řečeno pro mě byla úleva přiznat, že to nezvládám.

Momentálně je pro mě hrozně těžké se k čemukoliv odhodlat, hlavně ráno. Nedokážu se moc soustředit. Zapomínám věci. Bývám podrážděná. Stresuju se a panikařím, když třeba i nějaká maličkost nejde podle plánu (například když nakládám na talíř brambory a zjistím, že nejsou úplně dovařené). V noci nemůžu pořádně spát, ale jsem unavená a usínám přes den. Každopádně nemám myšlenky na to, že bych si chtěla ublížit, nebojte se.

Vím, proč se takhle cítím, ale momentálně se mi nedaří nad tím získat nějaký nadhled, abych se mohla pohnout dál. Neumíte si představit, jak strašně jsem z toho frustrovaná.

Proč vám to ale všechno říkám a co po vás chci?

Moc vás prosím...

1) Buďte hodní na Honzu a Kubíka. Musí se mnou žít a to v současné době není vždycky lehké.

2) Očekávejte, že jsem nespolehlivá. Kdybych vám něco slíbila a neudělala to, není to proto, že se na vás zlobím, spíš jsem na to zapomněla. Prosím připomeňte mi to (něžně) a taky mě trkněte, pokud se blíží něco, co bych měla udělat.

3) Dovolte mi říct vám, jak mi je a jak se mi daří. Někdy je fajn si popovídat.

4) Dovolte mi NEŘÍCT vám, jak mi je. Lidi se mě ptají, jak se mám a obvykle se dozví, že "dobře." Někdy to říkám proto, že se to říká, někdy proto, že se zrovna nehodí vykládat, jak mi doopravdy je, a někdy proto, že ve chvíli, kdy se ptáte, se prostě cítím dobře.

5) Pomozte mi s mým synem. Kubu hrozně moc miluju, ale oba jsme docela osobnosti a díky tomu je pro mě rodičovství hodně intenzivní zkušenost. Nerozumí, co se to s mámou děje a je z toho zmatený. Přesně ví, na kterou strunku zahrát, aby mě vytočil, a občas na ni hraje... a já to teď prostě moc nedávám. Kdybyste mě viděli, že jsem s Kubíkem a nezvládám to, klidně se do toho vložte a vezměte ho na procházku nebo tak něco. A kdybyste nám chtěli třeba nějaký večer dělat chůvu, abysme mohli mít s Honzou trochu času jenom sami dva, to byste byli zlatí.

6) Ukazujte mi fotky a vzpomínky na mamku. Ráda se na ně dívám.

7) Nezvěte mě na skleničku. Ne, že bych moc pila, ale vidím, jak snadno bych k tomu dokázala sklouznout, tak se celkově snažím vyhýbat alkoholu.

8) Nedělá mi dobře, když vidím, jak mají ostatní na Facebooku příspěvky, kde se radují a užívají si se svými rodiči. (Mámina smrt ve mně zpátky vyvolala pocity kolem smrti táty před patnácti lety, se kterou jsem si myslela, že jsem vyrovnaná, ale zjevně nejsem, takže se to vztahuje i na tatínky). Netvrdím, že o tom nemáte psát, a většinou si jich prostě nevšímám, ale jestli si vzpomenete, tak je přede mnou schovejte. 9) Kompletně jsem ztratila smysl pro černý humor a vtipy o smrti. Můžete je přede mnou taky skrýt, prosím?

10) Ještě jsem sem chtěla napsat, že potřebuju pomoct najít nějakou poradnu, ale už jsem něco sehnala, tak držte palce, tohle dělat nemusíte.

Dostanu se z toho, já vím, jenom od vás potřebuju trošku podpořit.

Díky, že jste si to přečetli, jste fakt dobří, že jste dočetli až sem. A.