Krabice na vzpomínky
Když nám zemře někdo blízký, jsou vzpomínky náš úhlavní nepřítel. Útočí na nás nečekaně ze všech stran a snažíme se jim vyhnout. Zároveň jsou ale to, co nás dokáže držet nad vodou. Čeho se držíme zuby nehty. Vzpomínky na člověka, kterého jsme milovali. Bez kterého na světě nechceme být. Bez kterého nedává smysl, že se země stále točí. Chceme, aby ji někdo zastavil.
Když nám zemře někdo blízký, existují v zásadě dva typy vzpomínek. Ty bolestné, které způsobují nekontrolovatelné záchvaty pláče a člověka jakoby trhají zevnitř. Nechceme je a snažíme se jim všemožně vyhnout, protože hyperrealisticky připomínají, že tady není. Že měl být. A není. Že všechno mělo být jinak. Říkám jim spouštěče.
Ale pak jsou tady ještě ty druhé vzpomínky. Ty láskyplné, které člověka nějak zahřejí, zklidní, a které nám po čase dokonce dovedou vykouzlit úsměv. Připomínají nám našeho člověka, jeho místo, které v našem životě má a tu velkou lásku, která nás pojí.
Někdy může být zapomínání děsivé. Vzpomínky přirozeně blednou a to, když začneme na svého milovaného člověka zapomínat, nedovedeme si už přesně vybavit jeho hlas, nejsme si jistí, jaký to byl pocit, když tady byl anebo si už ani nevzpomínáme, co jsme na výletě dělali těsně předtím, než byla pořízená tato fotografie, může způsobovat strach, že současně se vzpomínkami mizí i naše láska.
Mnoho pozůstalých si přirozeně vytvoří nějaké speciální místo, kam ukládá vzpomínky na svého zemřelého. Bývá to krabice, místo ve skříni, někdy třeba i zvláštní pokoj. Místo, kam si můžeme zajít, abychom se svých vzpomínek dotkli, dostali se s naším drahým do kontaktu, když to hodně potřebujeme. Zároveň je ale dost bezpečné na to, aby v něm vzpomínky zůstaly schované, když se zrovna potřebujeme soustředit na něco jiného nebo když potřebujeme být od své bolesti co nejdál. Protože tak to je a je to tak v naprostém pořádku.
Ráda si s lidmi povídám o tom, jak jejich krabice na vzpomínky vypadá a co všechno v ní mají.
Vždycky je dobré mít v ní něco, co pomáhá blízkého člověka zhmotnit, připomenout. Nechte si v ní něco pro všechny smysly.
oči - pěkné fotky svého milého, fotky vás dvou spolu, aby vám připomněly vztah, který jste spolu měli, obrázek nebo dopis, který od něj máte či naopak něco, co jste nakreslili či napsali vy jemu, mapka, vstupenka nebo pohlednice z místa, které jste spolu navštívili
uši - nahrávka jeho hlasu nebo video, písničky, které měl rád nebo které máte rádi vy a máte je s ním spojené. Hudba, která rezonuje s vaším smutkem nebo jiná věc, která vydává zvuky a evokuje vám vašeho blízkého (třeba cvakající propiska)
nos - vůně - parfém, který používal, nevyprané tričko zabalené v uzavíratelném sáčku, aby si co nejdéle zachovalo jeho vůni, tabák, pár zrnek kávy
hmat - nějaký kousek oblečení, kterého se můžete dotknout nebo si ho obléknout na sebe, pramínek vlasů na památku, nějaký předmět, kterého se pravidelně dotýkal (pero, hrníček...), pietní sošku s troškou popela zesnulého, šperky které nosil, nebo si třeba z jeho oblečení vyrobit něco nového nebo ho nechat zarámovat
chuť - recept s jeho oblíbeným jídlem, bonbony které měl vždycky v šuplíku nebo třeba obal z hranolek od MacDonalda, kam jste spolu vždycky chodili
něco navíc - tak třeba notýsek a tužka, telefonní číslo nebo mailová adresa, kam mu můžete psát vzkazy. Můžete zapisovat hezké vzpomínky, které s ním máte. Něco jako paměti. Zkuste si vybrat třeba jednu obyčejnou vzpomínku a co nejpřesněji popsat všechny detaily. Chutě, vůně, pocity. Zachytit to na papír. Můžete si vést deník svého smutku, zapisovat do něj myšlenky a pocity, které vás na vaší cestě provázejí.
