Čas všechno zahojí

Jedna z prvních věcí, které jsem se naučila v kurzu Poradce pro pozůstalé, byl přehled vět, které pozůstalým nemáme říkat. Naučila jsem se, že mám zapomenout na větu, že čas všechno zahojí. Naučila jsem se tuhle větu zapomenout i v kontextu jiných životních kalamit, nejen ztráty blízkého člověka. Platí to i pro emoční zranění, traumata a další věci. Chci se s vámi tedy podělit o to, jaký vliv má čas v procesu hojení.


Postupem času a získáváním nových zkušeností a perspektiv v rámci celoživotního vzdělávání začínám víc rozumět tomu, co znamená hojení a jakou roli v něm hraje čas. Netýká se jenom truchlení a ztrát. Týká se všech možných zranění a náročných událostí, které nás v životě postihnou.

Jsou fakta, které se časem nezmění. Náš blízký nebude časem méně mrtvý, nebude nám méně chybět, nezapomeneme na něj. To, že moje dětství nebylo nic moc, protože máma pila a táta od nás utekl, případně že mě obral o všechny peníze kamarád, kterému jsem věřila, nebude méně pravda, minulost neumíme přelakovat na růžovo, čas neumíme vrátit zpátky. Událost sama o sobě je negativní a zatěžující. V tu chvíli zažíváme bezmoc, bolest, zranitelnost, pocit, že se nám věci vymkly z rukou, že jsme slabí nebo k ničemu, můžeme se stydět za to, co jsme provedli nebo co jsme neudělali.

Truchlení, vyrovnání se se ztrátou nebo vyrovnání se s traumatem není něco, co probíhá kolem nás, a nestačí, aby člověk počkal, až to přejde, podobně jako čekáme třeba na léto. Čas sám o sobě to nezmění. Truchlení je práce. Uzdravování je práce. Je to proces, který potřebujeme udělat, abychom se s věcmi smířili, abychom se dali do pořádku. I za dlouhou dobu nás jejich smrt bude bolet. Zlé věci, které jsme zažili, nás budou mrzet. Ale jinak. Čas nám v tomto směru poskytne odstup. Dobu na to, abychom si s tím nějak poradili. Umožní nám doplnit kontext.


 

Nedávno jsem si vzpomněla na to, jak mi umřela babička. V té době jsem už byla dospělá, bylo mi dvacet a kousek, takže jsem nebyla úplně nepřipravená. Babičce bylo přes devadesát, byla v té době po operaci v nemocnici, před odjezdem se s námi pro jistotu dobře rozloučila, její smrt byla očekávatelná. Smrt v řádu věcí. A přesto přišla náhle a nečekaně. Bylo to na Štědrý den. To je vždycky všechno stokrát zesílené. Sestra na JIP byla trochu nepříjemná, nechtěla nás za babičkou pustit, přestože jsme tam chodily každý den. Babička byla jiná než předchozí den. Máma je lékařka a hned poznala, že to znamená blížící se konec. Seděly jsme u ní, hladily, povídaly si asi hodinu. Pak nám jel autobus. Odcházela jsem a pošeptala jí do ucha, že zítra zase přijdeme, jestli tu ještě bude. Telefonát s telegramem o babiččině smrti zazvonil asi půl hodiny poté, co jsme přijely domů. Byl Štědrý den. Nikomu se takovou zprávu nechce na Štědrý den volat osobně.

Mámu mrzelo, že jsme u ní nezůstaly. Měla tušit, že je ta smrt už takhle blízko. Když zazvonil telefon, zrovna pro babičku balila dárek. Ještě držela v ruce sluchátko a najednou nevěděla, jestli ho má dobalit. Nevěděly jsme, jestli máme tu zprávu nejbližší rodině volat teď, zda zrovna nevečeří. Jestli je nenechat v tom zvláštním bezčasí, kdy to ještě nevědí. Svět byl prázdný. Nechtěly jsme, aby byly Vánoce. Neměly jsme chuť jíst, rozsvěcovat stromeček, dávat si dárky, nechtěly jsme mluvit, chtěly jsme nebýt tam takhle. Byly jsme doma samy dvě a to, že tam není ta třetí, nebylo nikdy cítit víc než tenkrát na Štědrý den.

Dárek máma nakonec zabalila a odnesly jsme ho pod stromeček. Řekla: "Show must go on." Když jsme volaly tetě, řekla nám, že svíčku pro babičku už má stejně zapálenou. Vzdálenějším příbuzným jsme volaly až další den a dodnes si vzpomínám jejich radostné reakce na náš hlas a přání krásných Vánoc a pak totální ledovou sprchu, když jsme jim řekly, proč voláme.

 

Bez času bychom ten odstup nezískali. Čas je k tomu nezbytně nutný. Nemůžeme odstup získat hned. Nemůžeme mít širší kontext. Nemůže se nám ulevit, když neproběhne bolest. Nejdřív se do ní musíme ponořit. Klidně po dávkách. Tak, aby byla snesitelná. Pokud nám to má pomoct, můžeme si od ní trochu ulevit. Třeba tím, že ji ignorujeme. Ponoříme se do práce. Staráme se hlavně o ostatní, abychom nemuseli myslet na sebe. Odcestujeme na půl roku do Jižní Ameriky. Necháme si předepsat léky na uklidnění. Ale stejně tam ta bolest proběhnout musí. Nejdřív to prostě bude blbý.

Později se začnou přidávat i další věci. Jiné. Které s tím nesouvisí. I ty, které s tím souvisí. Neutrální. Hezké. Nepříjemné. Přidává se kontext, přidává se odstup. Postupem času si budeme pamatovat nejen tu událost samotnou, ale také to, jak jsme to vyřešili, kdo nám pomohl, co všechno jsme museli zvládnout, čím jsme prošli a kam jsme došli. Propojí se s řadou jiných dalších událostí, pozitivních i negativních, najde si správné místo v našem životě.

 

Když si dnes vzpomenu na to, jak mi umřela babička, vzpomenu si, že byly Vánoce. Ty další Vánoce, které následovaly, jsme slavili dohromady, celá rodina, bylo nás deset. Nikdy předtím ani nikdy po tom už jsme v téhle sestavě neslavili. Na babičku jsme vzpomínali, ale nechyběla tam, protože tam byla. Bez ní by tam nikdo z nás nebyl. Vzpomenu si na pohřeb a na to, jak jsme byli všichni krásně oblečení. Byl strašlivý mráz a všude spousta sněhu, který se na sluníčku leskl. A přišlo se rozloučit hrozně moc lidí. O dva roky později jsem se v tom stejném kostele vdávala a ti stejní lidi tam byli znova. Svatba a pohřeb, to jsou události, kdy se všechno točí kolem vás. Taky si pamatuju, jak po babiččině smrti začalo hustě sněžit. Několik dní. Dívala jsem se z okna a uklidňovalo mě si představovat, že celý svět tiše pláče. Kdykoli mi někdo umře, padá z nebe voda. Když později umřel táta, taky pršelo. Dívala jsem se z okna a v hlavě mi zněl úryvek z knížky, kde se píše o bolesti ze smrti. Přineslo mi to rámec. Stejně jako v tomu večeru babiččiny smrti dala rámec mámina věta Show must go on. Pro mámu to tenkrát nebyla první smrt. Ona věděla, co přijde, co se musí dělat, aby se to dalo přežít. A já už dneska vím taky. Babička byla člověk, který mě učil, jak se má žít, a který mi ukázal, jak loučí, jak se umírá a jak se žije po smrti.

 

To, že se nám podaří negativní událost v našem životě dobře zpracovat, že je už zahojená, neznamená, že nás to vůbec nijak nebolí. Jsou fakta, které se nezmění. Zemřelí jsou mrtví, negativní zkušenosti si stále pamatujeme. Poznáme to podle toho, že už neurčují náš život. Jsou to staré vzpomínky. Jedny z mnoha, které máme. Neovlivňují náš pocit vlastní hodnoty. Necítíme se tak bezmocní, zranění, vykolejení, zahanbení, slabí nebo k ničemu jako tenkrát. Je to něco, co se nám stalo, ale nedefinuje to to, kdo teď jsme.





Doporučené
Nejnovější
Archiv
Klíčová slova
Přidejte se
  • LinkedIn Social Icon
  • Facebook Social Icon