Topení se vypadá jinak, než si myslíme
Většina z nás by tonoucího člověka nejspíše popsala jako člověka, který kolem sebe mává rukama, stříká kolem sebe vodu, volá o pomoc. To proto, že jej známe z filmů nebo dětských her. Skutečnost by nás asi překvapila. Člověk, který se topí, je obvykle velmi nenápadný. Nemává, nestříká kolem sebe vodu, jen bezhlesně a nikým nepovšimnut vklouzne pod hladinu.
Představte si scénu z dovolené: malá rodina spokojeně dovádí ve vodě. Plavčík, který scénu pozoruje, se okamžitě vrhá do vln. Rodiče na něj mávají a volají, že jsou v pohodě, aby dali najevo, že jejich cákání a křik je pouze zábava. Záchranář jakoby je nevnímal a míří rovnou k nim. Ve skutečnosti však rodiče mine a zachrání jejich devítiletou dceru, která se necelé tři metry za otcovými zády tiše topí. Nevydala ani hlásek a až poté, co je v plavčíkově náručí a má hlavu bezpečně nad vodou, začne hlasitě plakat. Rodiče stále ještě nevěří tomu, co se právě stalo.
Jak podle odborníků vypadá tonoucí:
V naprosté většině případů není tonoucí schopen volat o pomoc. Biologicky je hrdlo primárně určeno k dýchání. Řeč je druhotná funkce. V situaci krize mozek nastaví absolutní prioritu dýchání, všechny ostatní funkce jednoduše vypne.
Tonoucí nedokáže udržet ústa nad vodou dostatečně dlouho na to, aby vydechl, popadl dech a zakřičel. Tak tak že stačí vydechnout a rychle se nadechnout dřív, než se mu nos a ústa znovu potopí.
Přirozený pud nutí člověka rozpažit a plácat rukama o hladinu, aby se dokázal udržet nad vodou a popadnout dech. Jde o něco jako šlapání vody rukama.
Zamávat, abychom přivolali pomoc, chytit se záchranného kola nebo pohnout se směrem k zachránci, to vše jsou volní pohyby. Abychom toho byli schopni, museli bychom se nejdřív přestat topit.
Během topení se je člověk ve vodě vzpřímený – hlava nahoře, nohy směřují rovně dolů. Nohama nekope.
Bez pomoci se dospělý tonoucí udrží takto nad hladinou třicet až šedesát sekund. Děti kratší dobu.
Jsou i další známky, které mohou poukazovat na to, že se člověk, kterého vidíte, topí. Zavřené oči nebo skelný nezaostřený pohled. Hlava zakloněná dozadu. Pootevřená ústa, pusa je zhruba v úrovni hladiny. Vlasy přilepené na čele, někdy i přes oči. Lapání po dechu. Tělo je ve svislé poloze, nohy jsou nečinné.
Jak pomoci
Základní pravidlo, které se jako první naučí všichni záchranáři (a platí všeobecně - na souši i u vody) zní, že ti, kdo volají o pomoc, nejsou ti, kdo vaši pomoc potřebuji nejvíce. Nejdříve běžte k těm, kdo jsou zticha. To jsou lidé, kteří jsou v bezvědomí, nemohou dýchat nebo mají jiné život ohrožující potíže. Ti potřebují pomoc akutně. Toto je poučka, která zachraňuje životy.
Záchranáři u námořnictva mají jedno jednoduché pravidlo:„Když myslíš, že… BĚŽ!“ Pouze okamžitá reakce, byť by se později ukázala jako zbytečná, může zachránit život. Nezapomeňte, že máte maximálně šedesát vteřin.
Kamarád, který si jen tak svisle hoví ve vodě, kochá se pohledem upřeným k někam nahoru k nebi a je úplně zticha, se může na hladině držet z posledních sil. Nepředpokládejte, že když vypadá klidně, je skutečně v pořádku. Raději se zeptejte. Stačí jednoduchá otázka: “Jsi v pohodě?” Pokud odpoví, že ano, pak zřejmě je. Pokud ale pouze mlčí a jenom dál zírá, musíte ho okamžitě vytáhnout.
Užitečné vědět
Nebezpečnější je slaná voda (souvisí to s fyziologií a vnitřní rovnováhou) - kromě toho, že při vdechnutí působí jinak než voda sladká, může být příčinou vážných potíží i mnoho hodin poté, co k incidentu došlo.
Velmi chladná voda může způsobit křeč svalů kolem dýchací trubice, zástavu srdce - v hlubokých vodních nádržích pak bývá prohřátá jen velmi tenká vrstva u hladiny, stačí dva, tři plavci před vámi, kteří vodu rozvíří a můžete se ocitnout ve vážných potížích. Vždy hlídejte a sledujte lidi kolem sebe, nehledě na to, jak dobří jsou plavci.
Ani doporučení našich babiček, abychom nechodili do vody hned po obědě, nebyla žádná pověra. V určité situaci se může během plavání obsah žaludku vrátit, způsobí sevření v oblasti krku a tzv. “suché utonutí.”
