Co když jsou tam děti?

Někdy se to může stát. Přihodí se něco tak hrozného, neskutečného a nepochopitelného, že se s tím i dospělý jen těžko vypořádá. A někdy je to o to horší, že jsou tím zasaženy i děti. Přečtěte si několik rad, co můžete udělat pro to, abyste je podpořili.

1. Zajistěte jim bezpečné místo. Vytvořte pro děti kout nebo místo, které pro ně bude oázou klidu a bezpečí. Doma, ve třídě, kdekoli tam, kde s nimi trávíte čas. Oddělte jej paravány, umožněte zavřít za sebou dveře, ohraničte jej. Vyplňte je něčím, coje příjemné na omak. Něčím měkkým, aby působilo jako hnízdo. Deky a polštáře fungují skvěle. Zajistěte tam klid a příjemné ticho. Nabídněte jej dítěti kdykoli, když vidíte, že už je toho na něj moc.

2. Regulujte reakci nervového systému. Pro stres je typická fyziologická reakce, která se spouští v těle. Lidé, kteří prošli traumatem, jsou na jakýkoli stres velmi citliví a silně na něj reagují. Buď zvýšeným, nebo naopak sníženým podrážděním. Reagují přehnaně, jsou vznětliví, nervozní a popudliví, anebo nereagují skoro vůbec. Bývají depresivní, uzavření, odevzdaní a působí skoro jako zombie. Pomozte dětem podobnou reakci zmírnit. Vy jako dospělí si se stresem umíte poradit. Buďte vynalézaví, najděte společně takový způsob, který jim bude vyhovovat, něco co jim pomůže nepřiměřenou reakci nervové soustavy zmírnit.

3. Buďte s nimi. Nejdokonalejší způsob, jak regulovat nervový systém, je vztah. Když jsme obklopeni lidmi, kterým na nás záleží, naše tělo produkuje oxytocin. Hormon, který mimo jiné harmonizuje nervovou reakci po odeznění stresu. A i když odhlédneme od hormonů, zdravý rozum nám napoví, že když dětem zůstaneme na blízku, můžeme si s nimi povídat, můžeme je poslouchat a tím dáme prostor jejich skutečným potřebám a pocitům.

4. Pomožte vytvořit smysluplný příběh jejich života. Trauma způsobí chaos. Všechno, co dosud bylo, rozmetá. Nic najednou nedává smysl. Struktura, pravidelnost a přítomnost dospělého, na nějž se mohou spolehnout, naopak vytváří předvídatelnost. Logiku, návaznost, propojenost. Ta je základem jakéhokoli smysluplného příběhu, a je také nezbytná pro každý typ učení.

5. Zapojte je. Jedním z hlavních znaků traumatu je pocit bezmoci a ztráta kontroly. Na ten budou děti také zvýšeně citlivé. Kdykoli pak nad nimi někdo uplatní svou moc bez ohledu na to, co si myslí nebo cítí, objeví se ozvěna původního zranění, stud, bezmoc, pocity viny a vše, co jej provázelo. Není úplně snadné najít rovnováhu v míře, jak dítěti umožnit rozhodovat o důležitých i méně důležitých věcech, které se jej týkají, ale na druhou stranu jej nezahltit. Používejte svou moc a sílu dobrým způsobem. Umožněte jim zapojit se do rozhodování o sobě, naučte je, jak ochránit sebe i své blízké. Mohou pak vyrůst v dospělé, kteří budou se sebou i s ostatními jednat důstojně a s úctou.

6. Pomožte jim zvládat frustrace. Trauma člověka okrade o všechno, co se dosud naučil v oblasti citů a vztahů. Jeho mozek je přepnut do módu přežití, na nějakou sociální a emoční inteligenci teď nemá kapacitu. Naučit se, že o sebe lidé pečují a starají se o sebe navzájem, je důležitý úkol, který děti potřebují splnit, než vyrostou.

7. Umožněte jim posttraumatický růst. Jsou dovednosti, které lidem pomohou překonat i ty nejtěžší věci v životě. Nejen je přežít, ale nalézt v životě nový smysl a účel. Schopnost řešit problémy. Plánovat. Udržet pozornost. Požádat o pomoc. To jsou věci, které člověku dovolí po pádu znovu vstát. Znovu vyrůst. Právě ty můžete svým dětem pomoct rozvíjet.