Jak se dobře rozejít
Se vztahy je to těžké. Mají totiž tendenci se zamotávat. A když jsou věci zamotané, bývá těžké se z nich pak vymotat.
Když ale vím, co to vlastně potřebuji rozmotat a proč, možná se v tom klubku pak lépe vyznám.
Nejdřív trocha teorie kolem vztahů
Existují dva typy vztahů. Exkluzivní a inkluzivní.
Exkluzivní vztahy jsou ty, v nichž máme pouze jednoho partnera a přítomnost dalšího by ten vztah poškodila. Logicky je to tedy například manžel nebo partner. Jiným příkladem může být naše zaměstnání.
Inkluzivní jsou pak takové vztahy, kterých můžeme mít i více rovnocenných najednou a přitom to jejich cenu a podstatu nijak neovlivní. Seznámím-li se s novým kamarádem, nijak to neohrozí má stávající partnerství. Pokud se mi narodí nový sourozenec, nemusím skoncovat s těmi, které už mám. Mezi inkluzivní vztahy (možná pro někoho trochu překvapivě) patří i vztah rodič – dítě. Pokud mi přibude další dítě, neznamená to, že ty předchozí mám rád jinak, než dosud. Ani více, ani méně, ani jinak. Možná musím občas rozdělit svůj čas a pozornost, ale na vztahu to nic nemění.
Toto rozlišení vztahů by mohlo zůstat na čistě teoretické úrovni a vůbec by nás nemuselo zajímat, kdyby se ovšem inkluzivní a exkluzivní vztahy nelišily v jedné velmi podstatné věci a to je způsob, jakým končí.
Konec vztahu
Když totiž mám ukončit inkluzivní vztah, obvykle předtím potřebuji navázat nějaký nový místo něj. Vzpomeňte si na stěhování nebo přestup na novou školu. Obvykle zůstáváme v kontaktu se starými sousedy a spolužáky, postupem času ale zakořeníme v novém prostředí, nové vazby pro nás začnou být mnohem důležitější a ty původní slábnou. Vztah plynule přeroste do jiného vztahu.
Exkluzivní vztahy oproti tomu končí tečkou. Mají jasný, ohraničený konec (rozchod, úmrtí, výpověď…) a když skončí, přichází obvykle vdovecké období. Absťák. Odvykací stav. Když si jím projdu, mohu navázat nový vztah. Nový partner může přijít až poté, co udělám za tím původním tlustou čáru. Není náhrada ani pokračování toho původního. Jednotlivé exkluzivní vztahy by se neměly dotýkat. Měl by mezi nimi být přiměřený odstup, který zaručí, že předchozí vztah skončí nejen fyzicky, ale především psychicky.
A tady přichází ten bod, kdy mají vztahy tendenci se zamotávat. Bývá to tehdy, když do jednoho typu vztahu vnáším pravidla toho druhého typu.
Z poradny znám nejčastěji tu situaci, kdy je exkluzivní partnerský vztah ukončen způsobem, jako by šlo o vztah inkluzivní. Partneři se nějakou dobu překrývají, nebo se krátce po rozchodu najde „zachránce,“ který mne z mého smutku vyléčí. Nebo s partnerem, s nímž jsme se rozešli, nadále udržuji vztah. Sleduji (obvykle na sociálních sítích nebo přes společné známé), co dělá a s kým se stýká. Zůstaneme přáteli. Dáme si druhou/ třetí/ patnáctou šanci… a pak už to trvá třeba tři roky a já se pořád nemůžu vzpamatovat z rozchodu a nedaří se mi navázat nový vztah.
Jiným příkladem zamotaných vztahů jsou situace, kdy se snažíme inkluzivní vztah ukončit tak, jakoby šlo o vztah exkluzivní. Všichni ti rozvedení rodiče, kteří si předávají děti a pohybují se při tom takřka po minovém poli. Jako extrémní případ můžu uvést například rodinu, kdy se dcera musela vždy po návratu od maminky celá převléknout do oblečení, které nosila u tatínka, aby jí maminku nic zbytečně nepřipomínalo. Jak na předávání dětí najdete v samostatném článku.
