Vnitřní kritik

Pracuji s konceptem toho, že v každém z nás se skrývá několik různých já. Všechna jsou nedílnou součástí nás samých, naší jediné a jedinečné osobnosti. Některá naše já jsou skrytá hodně hluboko v minulosti, o některých toho víme hodně a jiná jsou tajemná, některá nám o sobě dávají hodně vědět a jiná se v sobě snažíme umlčet. Třeba proto, že jsou nerozumná. Nebo nám ubližují.

Ve své poradně často pracuji s tím, že i ta zapomenutá nebo umlčovaná Já nechám mluvit a dám jim slovo, které si zaslouží. Různá já jednoho člověka u mě v poradně přestanou svádět líté boje a začnou jedno druhému skutečně naslouchat. Věci pak začnou dávat smysl. Všichni se zklidní. A v konečném důsledku to bývá úlevné.

Tento týden se v poradně objevilo jedno Vnitřní Já, které má spousta lidí. Umí o sobě dát slyšet, dovede se pěkně a často ozvat. Říkalo: "Celé jsi to zpackala. Můžeš si za to sama. Máš, co si zasloužíš, protože jsi k ničemu."

Znáte ho? Takový ten vnitřní hlas, který nás omezuje. Podemílá nás a oslabuje. Říká nám, že nemá smysl cokoli zkoušet, protože zkrátka nemáme šanci. Brání nám dělat věci jinak. Brání nám v růstu.

Můžeme se jej snažit umlčet. Porazit. Zamáčknout někam do kouta. Anebo se s ním můžeme seznámit. Lépe ho poznat. Spřátelit se s ním a přijmout ho jako zdravou, produktivní a tvůrčí součást nás samých. Žít s ním v míru. Potom se i ten vnitřní hlas uklidní. Bude mít jistotu, že mu budete naslouchat a nebude muset tolik křičet. Bude vám věci říkat šetrněji. Třeba jako "To co děláš, není dobré. Zkus to dělat jinak."

Jak se spřátelit s Vnitřním kritikem?

1. Pojmenujte ho.

Všimněte si, že ho máte. Bez toho to nepůjde. Dejte mu nějaké jméno, přezdívku. Říkejte mu Vnitřní kritik nebo třeba Gertruda, záleží na vás. Když se takový vnitřní hlas ozve s tím, že jsme k ničemu a úplně jsme si zpackali život, máme obvykle tendenci to vnímat jako prostý fakt. Podívat se na to zpovzdálí může být někdy objevné. Přerámovat toto přesvědčení do: "Hele, právě se ozvala moje Gertruda." znamená, že Gertruda může třeba vidět věci jinak, než my, ale nemusí mít nutně pravdu.

2. Nebojujte s ním. Zkuste se spřátelit.

Neperte se s ním. Ano, ubližuje vám. Ano, omezuje vás. Když se ho ale budete snažit zkrotit, umlčet, zmenšit, možná ho zbytečně vyprovokujete a bude se ozývat silněji. Zkuste o něm přemýšlet spíš jako o někom, kdo je s vámi na jedné lodi. Kdo potřebuje zklidnit, upokojit, být vyslechnut a možná jemně navést a poupravit.

3. Uznejte, že se vás snaží chránit

Uvědomte si, že ačkoli to dnes zní divně, váš Vnitřní kritik vás původně měl ochraňovat. Jako děti jsme občas dělali věci, které naši rodiče nebo třeba učitelé nechtěli. Buď proto, že pro nás nebyly bezpečné, nebo třeba proto, že jim byly nepříjemné. Tak se nám v tom snažili zabránit. Třeba nás okřikli, vynadali, poslali na hanbu, dali nám poznámku. A protože jsme byli děti, protože jsme chtěli, aby nás rodiče a učitelé měli rádi, naučili jsme se ty věci nedělat. Vytvořili jsme si svého malého vnitřního kritika, který nám už dopředu hlásil: "Tohle nedělej, za to bys dostal poznámku."

4. Zjistěte, o co mu jde.

Jakmile si všimnete, že se váš Vnitřní kritik přihlásil do služby, začněte být zvědaví. Co přesně se stalo těsně před tím, než se sepnul? Jaké pocity nebo myšlenky ho spustily? Byla tam bezmoc? Pocity viny? Zranitelnost? Chtíč? Strach? Váš Vnitřní kritik přišel a ochránil vás před těmi složitými pocity.

5. Pohled zvenčí.

Někdy uvnitř nás samých probíhá bitva mezi Vnitřním kritikem a jinou částí nás samých. Je dobré ten boj nějakým způsobem externalizovat. Obrázek dvou postav s bublinami toho, co říkají. Divadlo s maňásky nebo figurkami. Cokoli, co reprezentuje dva úhly pohledu a nám umožní se na to podívat zvenčí, tak aby bylo jasnější, o co tady vlastně jde. Pro sebe si zkuste najít nějaký bod, odkud můžete jejich rozhovor sledovat. Jako nezaujatý pozorovatel, který vnímá obě strany a chápe, že jim oběma tak nějak jde hlavně o to vás udržet v bezpečí a naživu.

6. Pohled dovnitř.

Zaměřte se na své tělo. Je v něm nějaké místo, kde Vnitřní kritik sídlí? Má tvar? Barvu? Cokoli jiného? Co se vám snaží říct (kromě těch svých věčných kritických poznámek)? Zkuste k němu být milejší. Nechte vzbudit svou zvědavost. Je možné, že i Vnitřní kritik pak bude milejší. Třeba zjemní a přestane vám ubližovat.

7. Použijte humor a tvořivost.

Zkuste si představit svého Vnitřního kritika jako postavu z komiksu. Nebo příšeru. Zkuste si s jeho obrazem pohrát. Změňte ho, proměňte jeho sílu. Můžete ho udělat třeba malého, trochu legračního, nebo slabého. Můžete ho třeba nechat mluvit šmoulím hlasem.

8. Respektujte ostatní.

Všimněte si, jak kritičtí jste k ostatním lidem. Představte si, že byste jim dovolili být "docela dobří" místo "dokonalí". Že byste je přestali odsuzovat za to, že takoví nejsou. Pokud budete shovívavější k nedokonalostem druhých lidí, budete pak hodnější sami na sebe.

9. Buďte k sobě laskaví.

Když se sepne váš Vnitřní kritik, zeptejte se sami sebe, jestli byste chtěli, aby takhle někdo mluvil na někoho, koho máte moc rádi. Pokud ne, tak zvažte, jestli je v pořádku, že takhle mluví někdo na vás.

10. Buďte tak akorát

Váš Vnitřní kritik předpokládá, že byste měli být dokonalí. Lidé obecně bývají nepořádní, utahaní, slabí, mají tendenci chybovat. A nejspíš ani vy nejste jiní. Kromě toho máte ale také mnoho úžasných vlastností. Berte na vědomí všechny své kvality. Ty dobré i ty, které se vám třeba nelíbí. A uvědomte si, že takhle je to v pořádku. VY jste takhle v pořádku. Jste dost dobří. Tak akorát.

PS. Omlouvám se všem Gertrudám, že jsem si dovolila vzít jejich jméno do pusy. Jistě nemáte s Vnitřním kritikem nic společného. A pokud ano, vězte, že jste milé osoby, to co říkáte je důležité, a zasloužíte si být slyšeny a díky za to, že tu jste :-)