Jak děti zpracovávají traumata prostřednictvím hry
Děti mají fascinující schopnost se dobrým způsobem vyrovnat takřka se vším, co se jim v životě přihodí. Mají totiž dva velké kouzelné dary. Těmi jsou hra a dospělí. Tyto jejich dary jim mohou s vyrovnáním se s věcmi v životě hodně pomoct.
Když došlo k teroristickému útoku v Oklahoma city, děti v místní školce si začaly hrát na mrtvoly. Znovu a znovu. Zbořily věž postavenou z kostek a lehly si na podlahu. Když se o neobvyklou hru paní učitelka zajímala, vysvětlily jí, že je zabil terorista.
Takhle se to opakovalo stále dokola. Věž dolů, děti rozplácnout na zem, všichni mrtví. Po nějaké době se jich paní učitelka zeptala, jestli by si tam nechtěly postavit nemocnici. Přinesla obvazy, fonendoskopy a lékařské hračky, vytáhla sanitky. Hra se změnila. Posunula se dál, k fázi ošetřování a uzdravování.
Paní učitelka byla možná odborník na terapii hrou znalý problematiky traumatu anebo měla zkrátka náramný cit pro to, co její děti právě potřebovaly. Pomohla jim k tomu, aby prostřednictvím hry zpracovaly všechny potenciálně traumatické zážitky, které se kolem nich děly. Tak, jak se to při herní terapii dělá.
nemyslela si nic špatného o tom, jak si děti hrají
nechala je, aby svou úzkost projevily navenek
dovolila, aby ve hře prozkoumaly všechno, co se děje
dala jim na to dost času
rozeznala, že hra začala být nutkavá a zaseknutá, vstoupila do ní a pomohla ji rozvinout dál
dobře to načasovala, udělala to způsobem přiměřeným k věku
Pro malé děti je hra jediným způsobem, jak mohou zpracovat to, s čím se potýkají. Ať už se jedná o běžné každodenní záležitosti, nebo třeba úzkost, strach, ztrátu či úmrtí. Ve hře děti odrážejí svoji potřebu reflektovat a pochopit to, co se kolem nich děje, mohou prozkoumávat to, kdo jsou. Dětská hra je magický nástroj. Dítě se při ní může přiblížit k něčemu, co je samo o sobě děsivé, způsobem, který nevzbuzuje tolik strachu a je pochopitelnější. Může si řídit rychlost i obsah procesu, může předpovídat a určit, co bude dál, což onu děsivou situaci výrazně zmírňuje. Přehrávání situace pomůže dítěti se odosobnit, podívat se na věc s odstupem, zvenčí. Když se to děje panence, neděje se to doopravdy mně. Může být zároveň pacientem ležícím na zemi i lékařem, který ho ošetřuje, může změnit scénu a kontext kdykoli už toho je na něj moc. Plyšák může umřít a následně obživnout, klidně i mnohokrát za sebou. Je to proces, který je podstatný pro to, aby dítě získalo pocit bezpečí a kontroly nad situací. Ta možnost, že se něco, co se stalo, může "odestát," opravit. Děti, kterým někdo zemřel, často mluví o tom, že například babičku viděly sedět na jejich posteli, že si s nimi chodí hrát do pokoje. Je to naprosto normální a v pořádku.
Děti se potřebují cítit silné a nezávislé, zároveň ale opečované a chráněné. Děti jsou opravdu hodně dobré v tom poradit si se vším, s čím je třeba, jenom s tím, co mají k dispozici. Jediné, co k tomu potřebují od okolí, je alespoň jeden stabilní dospělý (který si o nich nemyslí, že jsou špatné).
Stačí si je nechat hrát a být tam plnou pozorností s nimi.
Pozorujte ji bez odsuzování: Dětské hry v nás můžou někdy vyvolat nepříjemné pocity. Nikdy ale nejsou samy o sobě divné nebo špatné. Děti si při hře někdy zkoušejí různé situace nebo nápady, mohou experimentovat s hranicemi toho, co se smí a nesmí. Děti se do hry vždycky ponoří. Stanou se její součástí, stanou se hrou. Pokud dospělý jejich hru odmítne nebo ji kritizuje, cítí to dítě jako kritiku a odmítnutí sebe sama. Nejlepší, co může dospělý udělat, je přidat se ve hře k dítěti a k jeho pocitům. Dáváme mu tím najevo, že nic z toho, co se uvnitř něj děje, nemusí před námi tajit, nic není příliš hloupé, ohavné ani protivné.
Vytvořte prostředí pro fantazii: Nejlépe se to dá udělat tak, že jim dáme k dispozici hračky, se kterými si mohou hrát různými způsoby. Výborné jsou kostky, panenky, plyšáci auta a zbraně, které nejsou příliš detailní, tak aby do nich mohlo dítě promítnout různé nápady. S postavou Harryho Pottera si děti budou hrát nejspíš na Harryho Pottera. Do panáčků bez obličeje si přidají své vlastní nápady, pocity, příběhy. Věci, které jim samotným připadají zajímavé, složité, matoucí nebo skvělé. Umožní jim větší svobodu v tom promítnout do hry své potřeby a najít pro ně uspokojení.
Sledujte smysl: Dítě si nemůže hrát špatně. Hra nikdy není příliš divná, příliš nesprávná, příliš agresivní nebo temná. Přesto existují situace, které by měly vzbudit naši pozornost. Hra musí být v první řadě bezpečná, nikdo při ní nesmí přijít k úhoně. V tomto směru musí dávat dospělý dítěti bezpečné hranice. Druhá situace, kdy bychom měli zbystřit a zasáhnout, nastane, pokud hra dítě viditelně zúskostňuje nebo je nutkavá. Stále stejná, vůbec se nemění, pouze se opakuje a nikam se nevyvíjí. V tom případě by dospělý mohl zasáhnout a jemně nabídnout do hry nový prvek nebo změnit perspektivu, podobně jako paní učitelka v příhodě ze školky. Profesionální herní terapeuti v opakujících se hrách pátrají po prvcích změny. Pokud je nenajdou (například když se problematický prvek přehrává stále znovu se stejným výsledkem), je dobré do hry vstoupit.
Starosti je třeba si dělat jedině v případě, když si dítě vůbec nehraje. Například v regionech, kde probíhá občanská válka, mohou být děti někdy natolik traumatizované, že si vůbec nehrají. Když se později situace stabilizuje, začnou si děti znovu hledat k hraní cestu. Děti totiž potřebují ke hře alespoň základní míru bezpečí.
My dospělí jim umíme bezpečné prostředí zajistit. Poskytnout jim prostor pro to, aby mohly prozkoumávat své pocity a svůj vnitřní svět, aby zkoušely porozumět tomu, co se kolem nich děje, a zároveň být připraveni do tohoto jejich světa vstoupit a nabídnout jim cestu, kdyby se někde zasekly.
