Těm, kdo byli přede mnou

May 13, 2018

Historie mě nebere. Z dějepisu jsem měla vždycky dvojku a byla to nuda. 

 

Nedávno jsem se ale registrovala na server, který umí vytvářet rodokmeny a tenkrát poprvé jsem historii propadla. Nejdřív pár kliknutí, objevila jsem nějakého staršího příbuzného, o kterém jsem dosud nevěděla, později jsem už i sama pátrala a nakonec jsem skončila v luštění starodávných klikyháků v matrikách. Jenom neznámá jména a čísla.

Jméno, datum narození, místo narození, otec, matka. Datum  a místo sňatku. Úmrtí. Tak se dá shrnout lidský život.

 

Zpoza těch strohých zápisů v matrikách na mě začaly prosvítat příběhy. Životní dráhy těch, kdo byli přede mnou. Prapradědečci a prababičky. Muži a ženy. Matky, synové, otcové, dcery.  Radost i zármutek. Odchody i nové začátky.  Jak dlouho po svatbě se narodilo první dítě. Kolik měli dětí a jak rychle po sobě. Kolik jich přežilo. Že ten člověk přišel o partnera. Že postavili nový dům a nejstarší dcera v něm zůstala a vychovala své děti a ty zase ty své. Že spousta těch domů, kde se narodil někdo z mých dávných příbuzných, ještě stojí.

 

Vidět život z perspektivy nějakých čtyř set let je zajímavá zkušenost. 

Posunulo to mou představu o tom, co je normální a co je špatně. 

Průměrná délka života. Pokud jste se dožili dospělosti, měli jste dobrou šanci se dožít osmdesáti. I kdysi.

Datum svatby. I kdysi se lidé se brali nejčastěji kolem pětadvaceti let, výrazně dřív nebo později byly spíš výjimky.

Věk, kdy měli děti. Muži průměrně v 31, ženy ve 28. Ale to je průměr. Nevím přesně, co to znamená. Každopádně před dvacátým rokem života to bylo vzácně. Poslední dítě mívaly ženy obvykle až někdy po čtyřicítce. A dneska se z toho dělá věda.

Když nebyla svatba. Samoživitelům se ani kdysi ani dnes nežilo úplně snadno. Dříve se s nemanželským dítětem navíc pojilo i společenské stigma. Ten zápis v matrice mého dědečka, kde je v kolonce "otec" jenom proškrtnuté políčko. A příjmení nesměl mít po otci, ani po matce, ale po dědečkovi. Nejdřív se mi z toho sevřelo srdce. Pak jsem si ale všimla, že se na každé stránce matriky někdo takový našel. 

Jindy zase jeden z rodičů zemřel. Nebo i utekl.  Situace, kdy se o děti musel starat jenom jeden z rodičů, byly vždycky spojené s těžkým životem a chudobou. Děti odcházely brzy do práce, na výchovu k jiným příbuzným někdy taky do adopce. Zažívaly posměch. A později pak založily rodiny, vychovaly vlastní děti, postavily nové domy, žily nové příběhy ...

 

Ve vzdálené minulosti vlastní rodiny můžeme často vidět hodně bolesti. Alkohol, násilí, chudoba. Statek prohraný v kartách, rodiče, kteří přežili své děti, nemoc, nešťastná manželství, nemožnost dosáhnout na lepší vzdělání. Ale je tam taky radost, odhodlání všechno překonat a touha po lepším životě. 

 

A na konci toho všeho stojím já, která ten lepší život mám. Díky nim. Přemýšlím nad všemi svými předky, kteří dokázali zastavit koloběh životních ran. Všemi, kteří hrdě přijali svůj osud, i těmi, kdo se mu postavili. Všem těm, kdo dokázali, že se jejich děti měly o kousíček lépe než oni. 

 

Protože ne všechny rány se musejí předat dál.

Možná bych raději, než Den matek, plný toho, jak se všichni milujem, kytky, básničky a srdíčka, raději chtěla nějaký Den příbuzných. Z vděčnosti těm, kdo tu byli přede mnou, za to, že ten svůj život dali. 

Že ho žili, že ho zvládli, že ho poslali dál.

Tak asi dneska zajedu za mámou. A pak popadnu pár svíček, natrhám ty kopretiny, co nám tu rostou na neposekaném trávníku, a zajdu se projít na hřbitov.

 

 

 

Please reload

Doporučené

Krimi zprávy

1/4
Please reload

Nejnovější

27.10.2019

3.2.2019

Please reload

Archiv