Lapač hezkých chvilek
Četla jsem o něm už před nějakou dobou a dost se mi to jako nápad zamlouvalo. Před rokem jsem se do toho pustila taky.
Říká se mu "gratitude jar" - pohár vděčnosti. Ten název se mi ale nelíbí, tak jsem mu sama pro sebe v duchu říkala "šťastná krabička," a to až do dneška, kdy jsem svůj první rok s ním završila. Najednou už vím, k čemu je, co to je a jak tomu budu říkat.
Je to můj lapač hezkých chvilek.
Funguje to tak, že kdykoli zažijete něco hezkého, napíšete to na kousek papíru a vložíte do nádoby. Je dobré mít nádobu pořád na očích, aby se vám připomínala, a mít po ruce tužku a kousek papíru. Plnit ji můžete celý rok, (sami nebo společně se svými blízkými) a v některý významný rodinný den si ji pak společně přečíst.
Vyřešila jsem to prázdnou krabičkou od bonbónů a štůskem trhacích lístečků na polici v obýváku. Ostatním členům rodiny jsem o svém záměru řekla, ambici, že by do něj nějakým lístečkem přispěli, jsem ale neměla. O to hezčí bylo v ní později najít spoustu lístečků, které jsem nepsala já. Malý syn si později dokonce založil krabičku vlastní, kam si schovával poskládané kousky papíru a malé hračky.
Už během prvních několika dnů, kdy jsem svůj Lapač začala plnit, jsem si všimla, že je něco jinak. Projít kolem Lapače přineslo automaticky myšlenku na to, co hezkého jsem dnes zažila, abych to do něj mohla vložit.
Samozřejmě jsem tam některé věci házela opakovaně. A tak už po dvou týdnech jsem si mohla odpozorovat, že hodně mých lístečků s hezkými chvilkami se týká situací, kdy jsem venku. Kupodivu tam bylo také poměrně dost těch, kdy jsem uklidila nějakou část bytu, mít někde uklizeno je pro mě vážně příjemné. Došlo mi, že nejhezčí zážitky s rodinou jsou pro mě hlavně ty, kdy jsem jenom s jedním z nich (přestože víkendová rána, kdy se v naší posteli nahromadíme všichni, včetně psa, který tam nesmí, prostě miluju). Hezké bylo pro mne zjistit, kolik mých lístečků neslo na sobě manželovo jméno. Uvědomila jsem si, že okamžiky, kdy trávíme čas spolu, jsou pro mě radostné a vzácné. Mám ráda kontakt jednoho s jedním. Tento rok si ho zkusím dopřát trochu víc. Najednou jsem měla svůj vlastní návod. Když si chceš zlepšit náladu, běž ven. Zajdi si támhle na to místo. Zasaď kytku. Nebo umyj okno.
A fungovalo to i opačně. Začala jsem si bezděčně víc všímat toho, jak mi je. Na svém oblíbeném místě jsem si vzpomněla: tady mívám často radost, mám ji zrovna teď taky? Tato vlastnost Lapače byla ale dvojsečná. Tím, že jsem si více všímala toho, jak se zrovna teď cítím, jsem zároveň zvýšila svou vnímavost vůči vlastním pocitům. Častěji jsem taky zaregistrovala, že jsem třeba zrovna teď naštvaná nebo je mi smutno (a víc jsem se začala zabývat tím, proč to tak je). Bylo trochu překvapivé si všimnout, že normálně vlastní pocity nijak zvlášť nevnímám.
Večer jsem vzpomínala, jestli by se nenašlo něco, co bych do Lapače mohla za dnešek přihodit. Víc jsem si všímala hezkých chvilek, které by jinak mé pozornosti unikly. Během dne jsem si občas řekla: "teď je mi pěkně, to si můžu zapsat." Má pozornost byla nastavená na to hezké. I během dnů, které byly náročné, i v těch hořkosladkých, vždycky jsem hledala to hezké.
Po nějaké době mě to přestalo tolik bavit a během roku byla dlouhá období, kdy jsem na něj zapomněla, nebo neměla náladu a neházela do něj nic. Jindy jsem si zase zapsala úžasné věci, které se přihodily před týdnem a ubývalo těch každodenních maličkostí. V průběhu času se to, jak jsem s Lapačem pracovala, měnilo.
Největší překvapení přišlo ale až teď, když jsem svůj Lapač otevřela a najednou si všechny ty lístečky z něj přečetla. Tohle je prostě skvělé! Aby můj článek nebyl moc dlouhý, napíšu o tom v příštím příspěvku.
