Znásilnění
Sexuální násilí je zkušenost, jakou si nikdo nepřeje zažít. Může se týkat jak žen, tak i mužů. Zastihne člověka nečekaně a přináší pocity bezmocnosti, hrůzy, znechucení a strachu o život.
Během napadení člověk obvykle nejprve nevěří tomu, co se děje. Má pocit, jakoby to byl sen, mozek setrvačně ještě chvíli věří, že je všechno v pořádku.
Teprve potom k oběti přepadení realita dolehne, uvědomí si, že se to skutečně děje a v tuto chvíli nastoupí základní reakce přežití.
Ta může mít různou podobu, od extrémního boje a snahy za každou cenu opustit situaci, mnohem častěji je to ale spíš snaha za každou cenu přežít. Mozek vypne city a oběť dělá vše, co může, aby ji pachatel nezabil. Bezmoc a strach o vlastní život jsou v tu chvíli nesmírné.
Vlna emocí přijde až mnohem později, až poté, co útok skončí, až už nehrozí žádné nebezpečí. Někdy i s odstupem několika dní. Není úplně neobvyklé, že vám může trvat i několik hodin nebo dní, než si uvědomíte, že to, co se stalo, bylo vlastně znásilnění. Sexuální útok je extrémní situace a cokoli, co při něm a po něm cítíte (nebo necítíte), je normální a v pořádku. Jde o váš jedinečný způsob, jakým své zranění zpracováváte. Nechte jej proběhnout svým způsobem a svým tempem.
Nenechte ostatní, aby vám mluvili do toho, jak se s ním máte vyrovnat, jak se máte cítit, co máte dělat. Pokud cítíte, že potřebujete odbornou pomoc, vyhledejte ji. Pokud se cítíte relativně dobře, netrapte se tím.
Nemáte žádnou vinu na tom, co se stalo. Ať už se to přihodilo jakkoli, při útoku jste neměli na výběr, nemůžete za něj tedy být zodpovědní. Neexistuje žádná omluva pro to, když někdo násilím poruší vaše hranice.
Zdroj: Psychické trauma a jeho terapie. Daniela Vizinová, Marek Preiss
Jak zvládnout... první dny
Možná se tomu, co se stalo, zdráháte uvěřit. Možná se cítíte zle. Možná se cítíte relativně dobře, ale máte pocit, že by to tak nemělo být. Možná necítíte vůbec nic.
Nevím, co se vám stalo. Mohl to být úraz, přepadení, úmrtí někoho, na kom vám záleželo, velká ztráta, nějaká šokující věc, kterou možná znáte z televize, ale nikdy vás nenapadlo, že by se mohla týkat právě vás. Prožili jste trauma.
Co teď? Možná vás v souvislosti s ním čekají některé nutné procedury - úřední úkony, lékařská ošetření, telefonát. To je jasné. Jedna věc, na kterou nesmíte zapomenout, je ale mnohem méně nápadná: a tou jste vy.
Několik prvních hodin budete nejspíš v šoku. V ochranné bublině adrenalinu, který omezí na minimum všechny nejhorší pocity, zúží vnímání. Pomáhá vám se dostat pryč ze situace, vyřídit to nejnutnější a uchýlit se někam do bezpečí. Možná u vás byl lékař a dostali jste něco na uklidnění. Udělejte to základní a běžte domů. Dýchejte. Spěte. Nedělejte nic, neřešte nic, pokud na vás mají ostatní nějaké nároky, odmítněte je. To hlavní jste zvládli. Přežili jste. Všechny své síly ještě budete potřebovat.
Pak to začne bolet. Může to být opravdu hrozné, anebo se to dá vydržet. Vaše duše vám tak dává zprávu, co je třeba udělat pro léčení. Naslouchejte svému tělu. Naslouchejte svému srdci. Dělejte, co vám radí.
Pokud cítíte únavu, zalezte si do postele a ležte nebo spěte. Vaše duše i tělo potřebují klid, potřebují načerpat energii, vypnout. Dopřejte si ji. Neříkejte, že to nejde. Kdyby se vám stalo něco jiného a vy teď třeba leželi v kómatu, okolí by to taky muselo zvládnout bez vás.
Jestli potřebujete mít pořád někoho u sebe, zavolejte známým a buďte s nimi. Zapomeňte na myšlenku, že obtěžujete. Vaši nejbližší, rodina, přátelé, kolegové o vás mají starost a rádi by pomohli, jen nevědí jak. Tím, že si řeknete o jejich blízkost, jim nepřidáváte starosti, kterých už tak mají sami dost. Naopak jim o jednu starost ulehčíte. Věřte, že to pro vás dělají rádi.
Pořád na TO myslíte? Prohlížejte si fotky, přečtěte si lékařskou zprávu, mluvte o tom stále dokola, je to způsob, jak ten zážitek zpracováváte. Nemyslete na to, jestli tím ostatním lezete na nervy. Pokud je toto váš způsob, jak se s tím vyrovnáváte, pak ho použijte. Pokud svým myšlenkám a s nimi spojeným pocitům teď dáte volný průchod, nebudou se muset nutkavě protlačit někdy později. Doporučení ke kognitivnímu zpracování celé události má jednu výjimku. Nečtěte noviny. Odolejte a vyhněte se všemu, co se o vašem případu píše či říká v médiích. Věřte mi, to vám nepomůže. Jen zjistíte, že je to překroucené, zkreslené nebo úplně špatně. A vtipné či nenávistné komentáře čtenářů v diskuzi pod článkem vám taky nepřidají.
Když cítíte, že vás rozrušuje cokoli, co vám tu událost připomíná, je to nejspíš proto, že potřebujete znovu získat pocit bezpečí. Odstraňte ze svého okolí všechno, co je vám nepříjemné. Samozřejmě, nemůže to tak být napořád, ale než se pustíte do zvládání těžších úkolů, je dobré získat k tomu co nejvíce sil. Tím, že si budete bolestnou událost stále připomínat, si nepomůžete. Jen znovu a znovu prožíváte bolest a ztrácíte další síly.
Tyto rady si navzájem odporují. Já vím. Co nevím (a neví ani nikdo jiný) je, co v tuto chvíli potřebujete právě vy. Jediný, kdo to vědět může, jste vy sami. Je dost možné, že se to, co právě potřebujete, střídá. Někdy se stane, že jsou pocity úplně chaotické. To je v pořádku, takto funguje uzdravování. Nechte si napovědět vlastní intuicí, moudrostí svého těla. Vyberte si právě tu léčbu, která vám zní dobře. To je to pravé.
Několik všeobecně platných rad
• Pečujte o své tělo. Ať se stalo cokoli, prvotním cílem traumatu je vždy tělo. Nemusíte být nutně fyzicky zranění, ale zažíváte obrovský stres, se kterým se potýká právě vaše tělesno. Hodně odpočívejte, pijte hodně vody, jezte kvalitně. Pokud je to pro vás možné, nechte se obejmout. Klidně si v lékárně kupte vitamíny na nervy, je to něco, co vám nepomůže hned, ale podpoří to vaše uzdravování.
• Buďte opatrní s antidepresivy a léky na uklidnění. Znovu využiji analogii s tělesným zraněním. Léky od bolesti vám zlomenou nohu nevyléčí. Mohou vám hodně ulevit a pomoci přečkat to nejhorší, mohou ale také prodloužit dobu vašeho léčení. Pokud neucítíte bolest, začnete nohu příliš brzy zatěžovat a můžete si ublížit. To, co cítíte, vám dává vodítko k tomu, co je třeba udělat. Tište svou nejhorší bolest, ale nezapomínejte na to, že je třeba se šetřit.
• Pracujte s dechem. Pokud jste někdy cvičili jógu, máte zkušenost s tai-chi nebo podobným cvičením, můžete je teď využít. Buďte teď a tady. Vaše myšlenky se většinu času pohybují někde jinde. Vracejí se k tomu, co se stalo, nebo si dělají starosti o to, co bude, a jak. Když na to myslíte, rovnou to prožíváte. Znovu se vám děje něco, co jste nechtěli zažít, nebo už předem prožíváte katastrofu, která pravděpodobně ani nenastane. Vraťte se do přítomnosti. Do svého těla, do této místnosti.
• Všímejte si radosti. Jestli je vám špatně, jistě to není úplně pořád. Všimněte si okamžiků, kdy je to dobré. Tady si můžete aspoň na chvíli odpočinout. Dělejte víc toho, co vám dělá dobře.
Pamatujte, že to není napořád. Všechno to nepříjemné bude postupně slábnout a ustupovat. Velká část se spraví brzy, něco zůstane déle. Nespěchejte na sebe.
Posttraumatická reakce
Traumatická událost může vypadat různě. Úraz, nehoda, napadení, závažná diagnóza, náročný porod. A někdy také něco mnohem méně nápadného. Silně se polekáte, viděli jste něco hrozného, umře vám kočka. Okolí na vás hledí překvapeně: vždyť se nic nestalo! Jenže uvnitř se stalo, něco se vám děje.
To co prožíváte, je v pořádku. Je to nepříjemné, ale normální. Pokud je člověk vystaven velkému stresu nebo traumatu, vždy jím to otřese. Duše i tělo na takovouto událost zareagují a potřebují ji zpracovat.
Přirovnávám to vždycky k tělesnému zranění. Psychické trauma, stejně jako vymknutý kotník bolí. Nějakou dobu se ozývá. Potřebuje totiž klid. Úzdravné procesy ve vás jedou na plné obrátky a potřebují k hojení čas.
Je obvyklé, že se krátce po traumatu člověku pořád vracejí vzpomínky, cítí úzkost, únavu nebo smutek. Může být nervozní a podrážděný, mít blízko ke zlosti či pláči, nechce jíst, nemůže spát, nebo by naopak nejraději někam zalezl a pořád jen spal.
Jak dlouho to bude trvat
Nebude to tak napořád. Přejde to. Možná rychle a možná to bude chtít nějaký čas, to nemůžeme přesně odhadnout. Následující řádky prosím berte jen velmi orientačně. První den asi budete ještě v šoku. Adrenalin funguje, možná necítíte vůbec nic. To proto, abyste to všechno zvládli. City se "vypnou,"
v provozu je pouze hlava, a to ještě omezeně. Člověk vnímá jen jen to, co je "důležité pro přežití." Zbytek není podstatný. Následující dva, tři dny se reakce plně rozvine. Postupně budou jednotlivé příznaky postupně, nenápadně slábnout a ustupovat. Nejde to rychle, ale když se na ně zaměříte, můžete si všimnout, že je to o něco lepší. Po měsíci je už vše jenom vzpomínka. Nejdéle by to mělo trvat možná tři měsíce.
Kdy je to špatně
V nepořádku je, když to všechno trvá moc dlouho. Všechny výše zmíněné pocity a stavy by měly postupně ustupovat, slábnout. Když tomu tak není, a některé nepříjemné pocity zůstávají, mluvíme o posttraumatické stresové poruše. Příznaky mohou mít nejrůznější podobu. Může jít o některé projevy uvedené v tabulce vpravo. Obecně platí, že známka toho, že je vzpomínka nezpracovaná, je to, že se vrací ve své původní a syrové podobě. S původními obrazy, pocity a tělesnými projevy.
V odkazu zde najdete některé nápady, co můžete pro sebe udělat, jak si pomoci, pokud jste prožili trauma.
-
flashbacky - vracející se dotírající vzpomínky,
-
snaha vyhnout se všemu, co člověku připomíná traumatickou událost,
-
nespavost a noční můry
-
dlouhodobá ztráta chuti k jídlu, pocit staženého žaludku či bolesti břicha v souvislosti s jídlem
-
výrazná změna hmotnosti (směrem nahoru či dolů)
-
nezájem o vlastní tělo, netečnost k němu
-
citová otupělost, neschopnost cokoli cítit, ztráta radosti
-
smutek, deprese, napětí
-
zvýšené úlekové reakce
-
strach ze tmy, z cizích lidí, z předmětů či situací, které nějakým způsobem připomínají traumatickou situaci (některé podněty mohou trauma připomínat a vyvolávají až panickou reakci)
-
stažení se do sebe, vyhýbání se lidem, podrážděnost
-
jindy se obrovský stres, který člověk prožívá, může projevit nejrůznějšími tělesnými příznaky
-
Jindy to mohou být také pocity a stavy, které je méně vidět a hůř se o nich mluví, jako je snížené sebevědomí, pocity viny, odpor k vlastnímu tělu a odmítání jej, beznaděj, bezmoc, obavy.
Stejně tak jako je naše tělo vybaveno mechanismy k hojení v případě úrazu, je i naše psychika nastavena na to, aby traumatická reakce odezněla. Vyhledat terapii v takovém případě je v pořádku, může pomoct urychlit léčení. Ale v pořádku je i počkat, dát si čas a na odbornou pomoc se obrátit až v případě nějakých komplikací.
Nebezpečné pronásledování
Stalking je relativně nový, bohužel ale stále častější fenomén. Může vypadat různě a různě se vyvíjet. Nikdy neskončí sám od sebe, je třeba jej přerušit. Nepodceňte ho. Chraňte se.
Nebezpečné pronásledování se jako fenomén objevuje zhruba od osmdesátých let dvacátého století a poslední dobou se s ním (nebo spíš s jeho následky) ve své praxi potkávám stále častěji. Vždy jde o situace, které zasaženého nesmírně vyčerpávají a dost často nemají jednoduché rychlé řešení. Ve spoustě případů celou věc velmi zamotá závažné podcenění situace.
Obvykle zpočátku i ze strany samotné oběti stalkingu, později, když si uvědomí, že to takhle není v pořádku, pak dochází ke zlehčování i od těch, ke komu se obrátí o pomoc. Pronásledování, způsob, jakým si vynucuje pozornost, kontaktování i celkové chování stalkera může nezúčastněným připadat neškodné, nezávadné nebo někdy i milé. Jedné z mých klientek řekl policista, poté, co u něj hlásila asi šestý incident: "To je ale láska, viďte?"
Stalking může vypadat a vyvíjet se různě.
Scénář A: rozchod nerozchod. Bývalý partner se upne k rozpadlému vztahu a odmítá druhého opustit. Snaží se jej získat zpět. Pronásleduje jej, vymáhá si pozornost, nejdřív je milý, pak prosí, později vyhrožuje, uchýlí se k násilí. Situace může být komplikovaná například tím, že má stále klíče od vašeho bytu nebo se musíte setkávat při předávání dítěte.
Scénář B: náhodný známý. Vlastně nemáte nic společného. Potkali jste se náhodou - rande naslepo, přistěhovali jste se do stejného vchodu, znáte se ze školy či z práce nebo jste se seznámili díky společnému známému. Pronásledovatel si ale usmyslel, že jste si velmi blízcí a neustále se domáhá kontaktu s vámi. Telefonuje, zvoní, stojí před domem, zve vás na schůzku, píše zprávy a e-maily. Je neodbytný, kontakty mají stále agresivnější podtón, objevují se výhrůžky. Nejdřív to začalo být divné, pak i dost nepříjemné, ale teď... vlastně už z něj máte docela strach.
Scénář C: mstitel. Na začátku byl spor. Pracovní, sousedský nebo jiný, reálný nebo nesmyslný, každopádně stalker se dodnes cítí ukřivděn a ponížen. Ztrpčuje vám život. Stěžuje si, štve na vás ostatní, včetně úřadů, ničí vám věci, otrávil psa. A tím to nekončí.
Existuje i scénář D, E a F, existuje i scénář Z. Vždy je v něm jeden, kdo má ze života peklo. Nemůže žít normálně, nemůže se svobodně rozhodnout, co bude dělat, stále více se podřizuje tomu, aby se stalkerovi vyhnul, ochránil sebe nebo své blízké, omezuje svůj pohyb mimo domov, omezuje svůj společenský život.
Prosím nepodceňte situaci. Zabraňte jejímu vzniku hned v počátku. Přerušte ji. Chraňte se. Chraňte ostatní. Pokud to neuděláte, neskončí to.
Pokud si nejste jisti, jestli je to tak vážné, doporučuji vám ke shlédnutí dokument České televize o stalkingu, který se nepodařilo včas zastavit.
Jak se léčit z traumatu
Tento článek je převzatý, přeložený a zkrácený. Původní text najdete zde.
Gretchen Schmelzer
Zneužívání, sexuální napadení, domácí násilí, dopravní nehoda, živelná pohroma, přepadení, vážný úraz. Stát se to může komukoli. Zasaženi můžete být dokonce i tehdy, pokud jste při tom nebyli. Opakované sledování děsivých záběrů v televizi může v našem těle vyvolat stejnou reakci, jako bychom byli přímo na místě.
Porozumění tomu, jak trauma funguje, vám pomůže věci lépe zvládat a uzdravit se. Pomůže, aby vaše hlava a vaše srdce fungovaly podpůrným a ozdravným způsobem, a neumocňovaly zranění.
Traumatická událost vyvolává strach.
1) strach z bezmocnosti, 2) strach, že se stane něco ještě strašnějšího (strach ze strachu), 3) strach, že ztratím své blízké, a 4) strach ze smrti.
V roce 2007, kdy na polytechnice ve Virginii zastřelil šílený střelec 32 lidí, jsem pracovala jako hostující profesorka na univerzitě v Bostonu. Ta střelba změnila můj způsob vnímání. Každý den onoho semestru jsem se přistihla, jak hledám, kde přesně jsou únikové východy a požární hlásiče. Zabývala jsem se tím, jak bych se dostala z budovy, kudy z místnosti. Uvažovala jsem, jestli bych dokázala zajistit dveře stolem nebo kolik by nás bylo třeba, abychom ho ke dveřím přesunuli a udrželi. Jestli bych byla dost statečná na to, abych zachránila své studenty. A pak jsem si to uvědomila. Musela jsem si připomenout, že se nic takového pravděpodobně nestane, a že se musím soustředit na práci. Vrátit se do přítomnosti.
Reakce na trauma je skvěle navržený systém pro přežití. Pomůže nám zvládnout situaci, zachránit se. Funguje dokonale, automaticky a ani o ní nemusíte vědět. Změní naše chování. Změní způsob, jak vnímáme, přijímáme informace, způsob, jak cítíme a vyjadřujeme emoce, způsob, jak se vztahujeme k druhým i ke světu obecně. Reakce na trauma je ideální pro přežití. Není však ideální pro život. Pro růst ani pro rozkvět. Vlastně růstu a zdraví přímo překáží.
Co tedy můžete udělat pro to, aby se vám to podařilo překonat a mohli jste se vrátit tam, kde můžete být zdraví a růst?
1. Vypněte televizi.
2. Pečujte o vlastní tělo: Trauma znamená zranění a vždy v prvé řadě ovlivňuje naše tělo - jeho fyziologické systémy. První, co musíte udělat, je znovu snížit úroveň stresu. Setřeste ho, vytancujte, rozchoďte. Dejte se do pohybu, dobře jezte, pijte vodu, spěte. Vaše tělo bylo zasaženo velkou zátěží a potřebuje se zotavit. Dělejte, cokoli vám dělá dobře. Potřebujete pohladit po těle i po duši, uvolnit se. Když dostanete do lepšího stavu svou fyzickou stránku, i mozek přeřadí.
3. Najděte si cestu zpátky k vděčnosti. Svět po zranění je místo plné bezmoci a beznaděje. Kterou nelze zvládnout. Protilátkou proti těmto pocitům je pak připomínat si to, co máme, to co máme rádi. Zkuste říct kolečko toho, co vás dnes potěšilo - doma u večeře nebo třeba na poradě. Prostě pojmenujte něco, za co jste vděční - a je jedno jak velká nebo malá ta věc je. Každý večer si sepište seznam věcí, za něž jste vděční. Vzpomeňte si na všechny, koho máte rádi, a kdo mají rádi vás.
4. Spojte se s ostatními, hlavně s těmi, kdo jsou jiní než vy. Trauma nás nutí se stáhnout do sebe, do bezpečí naší skupiny (ať už jí říkáme jakkoli). Abychom se vyléčili a abychom udrželi své společenství zdravé, potřebujeme tuto tendenci danou pudem pro přežití nahradit chováním, které je typické pro růst. Potřebujeme sáhnout ven místo abychom se zarazili. Udělejte pro někoho něco milého. Usmějte se na cizího člověka. Zeptejte se, jestli můžete s něčím pomoct. Inspirujte svou rodinu, kolegy, sousedy i širší okolí. Pomozte ostatním být lepší.
Jak zvládnout stalking
Nebezpečné pronásledování dokáže člověku ze života udělat vězení. Hodně dlouhé a hodně drsné. Udělejte vše proto, abyste se mu v prvé řadě vyhnuli. I když… vzhledem k tomu, že vás něco přivedlo až na tyto stránky, bude možná vhodnější říct - zkuste jej zastavit hned v počátku.
řekněte jasné ne
Stalking může vzniknout různě a mít mnoho podob. Jedním z častých průběhů bývá pronásledující bývalý partner nebo zklamaný milenec. Někdo, kdo vás chce, a vy jeho ne.
V dnešní době se lidé neumějí rozcházet. Když si s partnerem “dají pauzu”, jeden ji vnímá jako konec, druhý jako pokračující vztah, který je třeba zachraňovat. A tak partnera stále kontaktuje, dvoří se mu, čeká stále na konec pauzy, nosí kytky, usiluje o kontakt, žárlí, vyhrožuje a může se zbláznit z toho, že nic nefunguje.
Holce, která se mi nelíbí, řeknu, že je vážně fajn, ale já teď zrovna nikoho nechci. Ona mě chce, tak si počká. Přidá si mě do přátel na facebooku, já přátelství potvrdím, občas odepíšu na zprávu, to mě nezabije a aspoň ulevím svědomí, že jsem jí neublížil. A ona (zpočátku trpělivě) čeká, až budu připraven na vztah. Je přece na řadě. Líbí se mi, to je jisté, jinak bych si ji nepřidával do přátel, nebyl k ní milý… Jenže to pořád k ničemu nevede. Tak mě začne častěji kontaktovat. Nedejbože, když zjistí, že se kolem mě motá nějaká holka. Já přece už patřím jí.
Neumíme se rozcházet. Ve snaze druhému neublížit je snadné se zamotat do vztahů - nevztahů, ve kterých nenápadně vznikne klec, z níž není úniku. Moje rada je drsná. Rozcházejte se tvrdě. NEmusíte druhého zadupat do země, ale buďte jednoznační. Nedávejte mu naději, která není. Odmítnutí bolí, ale zůstávat v nejistotě taky není žádný med. Řekněte jasné ne. Udělejte tlustou čáru. Odstěhujte mu věci, vezměte klíče, nechoďte na kafe. Konec je konec.
dodržujte nulový kontakt
Pokud už stalking v nějaké mírné formě začal, stále ještě máte možnost “jasné ne” vyslovit. Udělejte to výrazně a jasně. Pokud máte dojem, že už jste to jasně řekli, ale nefunguje to, zkuste o tuto laskavost požádat nějakou vnější autoritu. Rodiče, manžela, ředitele školy. Velmi dobře může v tomto případě zafungovat oficiální dopis sepsaný vaším právníkem.
“Už tě nechci vídat, je konec. Nebudu s tebou chodit, nebudu s tebou spát, odpovídat ti na zprávy, mažu s tě z přátel, mažu si tě z telefonu, je konec, a nechci, abys mě od této chvíle jakkoli kontaktovala.” A to nejdůležitější: sám to dodržet. Nepodlehněte zvědavosti ani soucitu a nezačínejte žádný kontakt. Pokud neodoláte, a sami někdy telefon přeci jen zvednete, zajdete s pronásledovatelem jenom na kávu, popřejete mu k svátku, jen ho utvrdíte v přesvědčení, že není konec, že má ještě šanci, že jste si vše promysleli a rozmysleli a znásobí své úsilí vás kontaktovat. Pro vyřešení situace je zásadní dodržet nulový kontakt.
Pokud ani po delší době nulového kontaktu pronásledování neustane, nebo je situace vyostřená, je čas do věci zatáhnout úřady. Volejte policii, požádejte právníka o pomoc při získání zákazu přibližování. V prvé řadě dbejte o své bezpečí. Řekněte o pronásledování všem známým, informujte rodinu, sousedy. Je-li agresivní, chraňte se, nechoďte nikam sami, buďte v bezpečí. Stalking se může velmi rychle ošklivě zvrtnout.
Jak zastavit nebezpečné pronásledování
Nebezpečné pronásledování může z vnějšího pohledu někdy působit poměrně nevinně a nezřídka dochází k jeho závažnému podcenění. Na psychice takto pronásledovaného člověka se ale podepíše značně - někdy jsou jeho následky srovnávány s přežitím letecké katastrofy. Obětí se může stát kdokoli - muž nebo žena, a obvykle bez jakéhokoli svého zavinění.
Existují ale způsoby, jak mu předejít nebo zabránit. Nepodceňte ho a nečekejte, že přejde samo. Myslete na to, že se celá věc může táhnout měsíce i roky. Řešte ji už teď. Dodržte zejména tři hlavní body.
1. Jasné ne a nulový kontakt
Vašim posledním kontaktem s pronásledovatelem bude to, že mu dáte jasně najevo, že si jeho pozornost nepřejete a vyzvete jej, aby ukončil jakýkoli kontakt. Udělejte to, až budete opravdu připraveni to s ním skončit. Jednou větou, jasně, bez omluv, bez zbytečných vysvětlování, tečka. Pokud si myslíte, že už jste to udělali a nezabralo to, pak požádejte o pomoc někoho, kdo je vůči pronásledovateli autoritou. Dobrý nápad je nechat něco takového sepsat například právníka. I vy sami pak přerušte veškeré kontakty s ním. Blokujte si pachatele na všech sociálních sítích, vymažte jeho číslo z telefonu, nemluvte na něj, neodpovídejte na jakékoli zprávy od něj, ať už vás vytočí nebo dojmou. Máte-li pocit, že ještě nějaký kontakt proběhnout musí, poproste někoho, ať to za vás vyřídí, dá se to udělat. Pokud to porušíte, pak jste vše předtím dělali zbytečně.
2. Zajistěte si svou bezpečnost
V prvé řadě dbejte o své bezpečí. Řekněte o pronásledování všem známým, informujte rodinu, sousedy, lidi v práci. Je důležité, aby o věci vědělo co nejvíc lidí kolem vás, protože jen tak vám můžou pomoct, když se něco bude dít. Agresivita stalkera bude časem narůstat, proto buďte ve střehu už teď. A pokud se vám něco nezdá, věřte svému šestému smyslu a volejte o pomoc. Nejlbližšího dospělého, policii, kohokoli. Udělejte ze sebe raději blázna než aby ... Měňte své rutiny - choďte různými trasami, v různou dobu, dělejte věci jinak, než jak je pronásledovatel zná. Držte se míst, kde je více lidí, nechte se doprovázet. Pokud je to jen trochu možné, nechoďte nikam sami.
Zajistěte své bezpečí také doma. Zamykejte, neotevírejte, pokud nevidíte, kdo zvoní.
3. Všechno zaznamenávejte
Pokud to zašlo až sem, je čas zasáhnout právní cestou. Nebezpečné pronásledování je trestný čin. Nehrozí za něj sice zvlášť velký postih, ve velké většině případů ale na pronásledovatele zapůsobí už jen samotný fakt, že se o něj zajímá policie a soudy, stáhne se a přestane oběť obtěžovat.
Všechny kontakty si zaznamenávejte. Dopisy, maily, SMS, výpisy hovorů - všechno si někam uložte. Veškeré osobní kontakty můžete zapisovat do deníku či diáře. Poničené věci vyfoťte. Pokud si můžete něco nahrát na kameru či diktafon, udělejte to. Máte-li svědky, požádejte je o spolupráci.
Můžete podat trestní oznámení na policii. To udělejte zejména tehdy, pokud míra obtěžování dosáhla určité úrovně (déle než šest týdnů, obavy o život a zdraví, systematičnost, různé způsoby, jak vás pachatel kontaktuje).
Nemusíte postupovat přes policii, můžete i sami (ale raději s pomocí právníka) podat návrh na vydání předběžného opatření, ve kterém soud stalkerovi uloží, aby se zdržel nežádoucího sledování a obtěžování vás jakýmkoliv způsobem.