Pronásledovaná
Protagonistka tohoto příběhu si přála zůstat v anonymitě. Podle jejího vyprávění jej v srpnu 2016 sepsala Renáta Ivanová.
V prvním ročníku gymnázia mi napsal spolužák na facebook, abych si s ním zahrála hru on-line. Připadal mi normální, docela rozumný kluk.
Ve škole jsme se spolu ale nebavili. Ani mně nepozdravil. Vlastně to bylo divné. Myslela jsem, že je jenom plachý.
Přes facebook se se mnou zpočátku bavil jako kamarád. Postupně ale směřoval k tomu, že má o mně zájem. To se mi nelíbilo, dala jsem mu najevo, že já zájem nemám. Ve druhém ročníku před tanečníma se mně zeptal, jestli s ním chci tančit. Řekla jsem že ne a našla si jiného tanečníka.
Když jsem začala chodit s klukem, začal mi psát výhrůžně. Slovně ho napadal a tvrdil mi, že nám to dlouho nevydrží a až se s ním rozejdu, budeme chodit spolu.
Bylo to hodně nepříjemné. Psal mi dlouhé slohy. Někdy psal hezky: ,,Ty jsi nejlepší, dokonalá,“ potom zase tak škaredě, že jsem se i rozbrečela, když jsem to četla. Nevědela jsem, co mám dělat. Neměla jsem dojem, že bych se měla cítit ohrožená. Spíš jsem byla zoufalá z toho, že mu ubližuju, když on mě chce a já jeho ne.
Chci vzkázat všem, kdo čelí stalkingu, a hlavně těm, kdo si, podobně jako já, problémy nechávají pro sebe, ať mají sebevětší problém s tím, se svěřit, nebo nechtějí zatěžovat ostatní a chtějí si věci vyřešit sami. Nedělejte to! Vždycky je lepší, když vám někdo jiný pomůže. Lidé vám pomůžou. Snažte se spolehnout více na ostatní. Nesnažte se věcem, které se vám dějí, ať už je to stalking, nebo cokoli jiného, čelit sami. To je hloupost. Sami to nikdy nezvládnete.
Řekla jsem o tom svým dvěma nejlepším kamarádkám ze třídy. Upozorňovaly mě, že to, co se děje, není dobré, ale já jsem si myslela, že to časem přejde. Zkoušela jsem to vyřešit s ním. Psala jsem mu, aby toho nechal, že to nemá smysl. On pořád opakoval to samé. Tak jsem ho začala ignorovat. Bylo to součástí mého života, přizpůsobila jsem se. Byl to stres, ale hlavně ve škole. Doma jsem měla zázemí, kamarády, dokázala jsem to oddělit, abych mohla fungovat ve věcech pro mě důležitých. Dokud mi ovšem od něj nepřišla nějaká zpráva na mobil. Nepřestával mi psát. Blokovala jsem ho na facebooku. Tak si našel jiné způsoby. Psal mi na mobil, začal mi i volat. Třeba v jednu ráno a brečel mi do telefonu. Nevěděla jsem, co s ním. Začal mi vyhrožovat: ,,...pokud mi do té a té doby neodepíšeš, já si něco udělám a bude to tvoje chyba, všichni tě za to odsoudí...“ Bála jsem se, co si udělá a bude to moje vina.
Tak jsem o tom řekla jedné paní profesorce. Ta mi radila, ať to nechám tak. Pověděla jsem to školní metodičce prevence a mámě. Škola kontaktovala jeho rodiče a doporučila, aby vyhledali psychologa. Zakázali mu jakýkoli kontakt se mnou. Pořád jsme spolu ale chodili do třídy.
Nakonec se šel léčit do psychiatrické léčebny. Hodně se mi tím ulevilo, být s ním ve třídě byl pro mě strašný stres. Pořád mě sledoval, všechno o mě věděl, snažila jsem se mu vyhýbat. Uklidnila jsem se, když byl pryč. Ale po několika dnech byl z ničeho nic zpátky. Byla jsem zděšená, jak je to možné, po tom všem? A opět ve stresu.
Potom se objevil před naším domem, když jsem se jednou vracela ze školy. Věděla jsem, že je něco moc špatně. Je tady, i přes zákaz mne kontaktovat, zjistil si přes internet kde bydlím. Bylo to znovu totéž. Jenom tentokrát naživo. Říkal, že se mnou chce chodit, já na to, že ne. A pak se to stalo.
...
V rozsudku o rok později znělo trestný čin vraždy ve stádiu pokusu. Dostal dvanáct let.
