Můj příběh
Renáta Ivanová, duben 2016
Před rokem jsem prožila nepředstavitelnou hrůzu, když k nám domů jedno odpoledne vtrhnul dceřin spolužák a pokusil se ji zabít. Proto, že s ním nechtěla chodit.
Předcházel tomu stalking a výhrůžné emaily. Přesto nikoho nenapadlo, že to může vyvrcholit takovým dramatem. Byla jsem tenkrát krátce po operaci kolene a používala jsem francouzské hole. Nikdo, kdo podobnou věc nezažil, si nedokáže představit ten děs. Strach o život svého jediného dítěte a bezmoc, když vidíte, že ji s těmi berlemi nezvládnu pořádně bránit.
Díky dceřině velkému nasazení v boji o život, díky obětavému sousedovi, který byl naštěstí poblíž a slyšel náš hrdelný řev, shodou neuvěřitelných zásahů osudu se jí podařilo přežít. Údery hlavou o zeď a o beton. Pobodání nožem bylo hluboké, ale zázračně minulo hlavní tepny i vnitřní orgány.Pro mně to bylo to nejhorší, co jsem mohla v životě zažít. Dívat se, jak ubližuje mé milované dcerce a chce ji připravit o život. Život, který jí nedal, jí chce vzít. Dítě, které chovám od narození jako v bavlnce, teď prožívá takovou hrůzu. Musela jsem se dívat do její tváře, zborcené neskutečným strachem.
Bránila jsem ji, jak nejlíp jsem uměla.
Udělala jsem vše, co bylo v mých silách, ale stejně pořád přemýšlím, jestli jsem mohla udělat něco víc. Utekla k sousedům, kteří zamkli branku, aby za ní nemohl, protože ji stále pronásledoval.
Teprve když viděl, že už nemá šanci se k ní dostat, odjel autem pryč. Volali jsme policii, která ho brzy zatkla, a sanitku.
V nemocnici jsem se dozvěděla o Bílém kruhu bezpečí, organizaci, která se věnuje obětem trestných činů, a která by nám mohla v naší situaci pomoci. V tu chvíli jsem netušila, co všechno bude následovat. Co nás ještě čeká a jak moc psychicky náročné to bude. Policie a vyšetřovatelé byli velmi ohleduplní, citliví a vstřícní. Vysvětlili nám, na co máme právo a o co můžeme žádat. Nevěděla jsem ale, jak postupovat. Kdy je ten pravý čas tu kterou věc řešit.
Vyhledala jsem i psychologickou pomoc. Hned po první terapii jsem se rozhodla, že už nikam nepůjdu.
Pak jsem si vzpoměla na Bílý kruh bezpečí a napadlo mě podívat se na jejich internetové stránky. Některé záležitosti jsem potřebovala blíže vysvětlit, proto jsem zavolala. Domluvili jsme si schůzku. Ukázalo se, že ne jednu. Ochotně a s velkým nasazením mi pomohli řešit věci týkající se nadcházejícího soudu. Předem se mnou prošli soudní budovu, což pro mě bylo dobré. Nabídli mi také možnost terapeutické pomoci pro mne i pro dceru. I přes svou předchozí špatnou zkušenost s terapií jsem se rozhodla, že to přece jen zkusím.
A šlo to. Začala jsem se cítit lépe. Poznala jsem, že nemusím být na některé věci sama. Že existují lidé, kteří mě dokáží pochopit. Chtějí a umí mi poradit a dělají to s velkou ochotou. Záleží jim na mě, přestože mě dřív neznali. Věnují chvíle svého soukromého života, aby mohli vyjít vstříc lidem, kteří neví, jak dál.
A tak jsem s jejich podporou a pomocí prošla všemi útrapami, které mě čekaly, snadněji a s větším klidem. Jsem jim vděčná za jejich vstřícnost a empatii. A chci jim za to moc poděkovat.
Za jejich nasazení, za jejich ochotu pomáhat. To, co pro lidi dělají, není jen nesnadná práce, ale poslání.
Každému, kdo se ocitl v nelehké životní situaci, podobně jako já, doporučuji aby v tom nezůstával sám. Aby si nechal pomoci. Poradit. Jsou tam lidé chytří, zkušení s otevřeným srdcem a uchem nakloněným každému problému.
Děkuji těm, kdo mi pomohli, a přeji vám všem šťastný život naplněný spokojeností.
MŮJ BOJ
Protagonistka tohoto příběhu si přála zůstat v anonymitě. Podle jejího vyprávění jej v červenci 2016 sepsala Renáta Ivanová.
Bylo to dva měsíce před maturitou. Plachý a nenápadný spolužák, který mě už dlouho bombardoval maily, zprávami a telefonáty, se najednou objevil před naším domem. Věděla jsem, že je něco moc špatně. Přes internet zjistil, kde bydlím, a přišel.
Pořád to s ním bylo dokola. On mě chce, já jeho ne. Vyhrožoval, že si něco udělá, když s ním nebudu chodit. Nejdřív jsem se bála, co když je to pravda, co když za to budu odpovědná. Náš rozhovor se točil v kruhu. Nedal si říct. Tak jsem odešla domů.
Najednou za mnou vběhl dovnitř. Hrozně jsem se lekla, že je v našem domě. Pak na mně vztáhl ruku a já uviděla jeho oči. Byly děsivé. Chytil mně za vlasy, bil mojí hlavou o zeď, křičel: ,,ty svině, já tě zabiju!“ A potom vytáhl nůž. Příšerně jsme s mámou křičely, bála jsem se, že nás nikdo neuslyší a já přijdu o život. Děs, hrůza, zoufalství, strach, že mně zabije, že umřu. Ale to nechci! Něco se ve mně vzepřelo. To mu nedovolím, nenechám se zabít, mám plány a cíle, svůj život a on mi ho nesmí vzít! Budu za něj bojovat.
Bojovala jsem. Snažila se za každou cenu zachránit. Pak dovnitř vběhl soused a svitla trošička naděje. On se ale nehodlal vzdát. Měl ten nůž a bodal. V jedné chvíli, jakoby se všechno zastavilo. Byl nade mnou s nožem, soused mu držel ruku. Aby nemohl bodnout, křičela jsem: ,,Prosím!“ Holou rukou jsem uchopila nůž za čepel a vytrhla mu ho. Bylo mi jedno, že se pořežu. Běžela jsem ven. Dohonil mně, srazil na schodech a tloukl mi hlavou o beton. Soused ho zase chytil a já se zvedla a utíkala, nevěděla jsem kam. Překvapilo mně, že jsem sprintérka a přesto vůbec nedokážu běžet. Zase mi byl v patách.
Sousedi na mě volali, ať běžím k nim. Tam už za mnou nemohl. Odjel autem pryč.
Seděla jsem na schodech a hrozně jsem křičela a brečela. Držela jsem ten nůž a byla celá od krve. Začínala jsem si uvědomovat úpornou bolest hlavy a taky v boku. Zjistila jsem, že mám bodnou ránu, která mně hrozně vyděsila. Přišla máma, byla ubrečená a já jsem věděla, že musím být silná. Potom přijela policie a sanitka. Snažila jsem se přemýšlet.
Byla jsem strachy bez sebe, aby se nevrátil a měla jsem potřebu volat paní profesorce, ať ví, co se stalo, kdyby se někde objevil.
V nemocnici, po rentgenu hlavy, jsem byla chvíli sama v prázdné chodbě na nosítkách čekala, než mi budou zašívat tu bodnou ránu. Byla tam spousta dveří a já se dívala na každé z nich a bála se, že z některých na mě vyběhne. Bylo to pro mě hrozné.
Další dny byly těžké. Hned z nemocnice jsem musela na policii k výslechu. Bolela mě hlava. První noc, bolest hlavy a zad a v boku. Další noci, noční můry. A ve dne? Měsíc jsem nevycházela sama z domu. Vžycky se mnou někdo musel být a vozit mě autem. Zamykala jsem dveře a pořád zkoušela, jestli jsou zamčené.
Se spolužáky jsem se poprvé viděla, když jsme se fotili na tablo. Byli jsme tři skupiny a já byla v té, kde byli kamarádi mi nejbližší. Všichni se snažili chovat normálně, nikdo se na nic neptal, bylo to v pohodě.
Během měsíce jsem se snažila dát se trochu dohromady. Pak jsem začala chodit do školy a věnovat se svým dosavadním aktivitám. Snažila jsem si užívat toho, co mám a že žiju. Soustředila jsem se hodně na učení, ne na to, co se stalo.
Nejvíc mi pomohly kamarádky, se kterýma jsem o tom mohla promluvit, a taky přátelé, se kterýma jsem o tom nemusela mluvit vůbec. Měla jsem se o koho opřít. Taky mi pomohlo to, že jsem při té strašné události nebyla sama. Měla jsem tam mámu. Zažila to, co já. Nikdo, kdo něco podobného neprožil na vlastní kůži, to nedokáže pochopit. My jsme to zažily spolu a jen my dvě doopravdy víme, jak strašné to bylo.