Jak to říct dětem?

Když někdo blízký zemře (a nemusí to být nutně člověk), je to vždycky těžké. Někdy hodně těžké. Špatně se o tom mluví. Špatně se o tom začíná. Někdy to snad ani nedá vyslovit. Jak to sdělit dětem? Pochopí to? Zraní je to? Zlomí je to? Jak je ochránit?

Podle mých zkušeností je pro děti snazší se vyrovnat s tvrdou realitou, než je to pro nás dospělé. Možná je to tím, že jsou tak přizpůsobivé. Možná tolik nelpí na své představě toho, jak by svět měl a neměl vypadat. Možná proto, že mají "trénink" v tom, že se věci málokdy vyvíjí právě tak, jak by chtěly.

Pokud si kladete otázku, jak to máte říct dětem, odpověď zní, řekněte jim to. Úplně normálně. Tak, jak to je. Není to těžké.

Děti dokáží velmi dobře vycítit pochybnosti, nejistotu, něco, co tady nehraje. Proto stojí za to s dětmi o smrti mluvit tak, jak jí sami věříte a rozumíte. Tvrzení, že se dědeček během dlouhého pobytu v nemocnici zcela nečekaně proměnil v hvězdičku, bydlí teď na obloze a můžeme mu mávat z okna, vaše dítě neochrání. Neochrání ani vás. Nic se nezmění na tom, že je dítěti smutno. Nezmění se nic 

na tom, že je smutno vám, jen to před nimi musíte tajit.  

"Mám moc smutnou zprávu. Dědeček nám dneska umřel." Taková věta možná vyvolá pláč, později možná nějaké otázky, v závislosti na tom, jaké zkušenosti vaše děti mají, a dost možná vyvolá reakci, která vás pak bude ještě dlouho hřát u srdce. 

Smrt je jediná životní jistota. A zároveň také největší nejistota. I malé děti už o smrti něco vědí. Možná se s ní dosud nepotkaly přímo, stejně už ale našly na cestě přejetého ježka, možná smrt viděly v televizi, setkaly se s ní v pohádce. Představy o smrti a vyrovnání se s vlastní smrtelností, se v průběhu života mění, a různě staré děti se vás možná budou ptát na různé věci. Odpovězte jim. Popravdě. Tak jak to víte. Jak to vnímáte a rozumíte tomu. Včetně toho, čemu nerozumíte. Odpověď "Tohle nevím, neumím ti na to nic říct." bude lepší, než si vymýšlet něco, čemu nevěříte. Různí lidé mají rozdílné představy a věří jiným věcem. Někdo věří v posmrtný život a někdo zase ne. Buďte upřímní a odpovězte podle toho, čemu věříte vy. Jinak bude znít věta o náručí boha v rodině, kde je víra denně přítomná a úplně jinak pro dítě, které kostel vidělo jednou na obrázku v učebnici vlastivědy. Pokud se vám navíc (pokud tomu tak opravdu je) podaří ukázat dětem, že respektujete různá přesvědčení, bude pro ně snazší si zvolit to, které je mu nejblíže, nezávisle na tom, čemu věříte vy.

Rámcový přehled představ dětí o smrti najdete ve článku zde.

 

Velká část potíží, které mezi lidmi vznikají, pramení z toho, o čem spolu nemluví, co si neřeknou. 

Sami sebe ve světě vyjadřujeme tím, co děláme, co říkáme a také tím, co neříkáme. Tím, že se budeme vyhýbat mluvení o něčem, co vás zjevně rozrušuje, dáváte dětem najevo, že se o tom mluvit nemá. Proto se bude tomuto tématu také vyhýbat, bude se bát na něj zeptat. Vaše mlčení může pro něj být vzkaz "Když o tom máma s tátou nemůžou mluvit, musí to být opravdu hrozné, raději o tom nebudu mluvit ani já." Možná se svým mlčením snažíte děti něčeho uchránit, výsledkem ale bude spíš to, že si budou dělat větší starosti a nebudou nám o tom ani moct říct.

I v češtině už existuje několik různých knížek, které vám usnadní s dětmi o smrti mluvit. Známá je například knížka manželů Brownových Když dinosaurům někdo umře, hezký příběh je i v knížce Martiny Špinkové Anna a Anička (o životě na začátku a na konci). Za doporučení rozhodně stojí knížka Julie Sorensen Vyrovnání se dítěte se ztrátou a odloučením (Portál, 2012) Jsou v ní náměty na práci s mladšími dětmi - jak vyjádřit své pocity, jak mluvit o ztrátě, co dělat, aby se mi ulevilo. Součástí knihy je také hezký příběh o ještěrce Lindě, která ztratila hned několik svých drahých přibuzných a o tom, jak se ona vyrovnávala se žalem. Za zmínku stojí interaktivní aplikace Heart in the Bottle, která může dětem dát návod, jak se vyrovnat se ztrátou. Bohužel existuje jen v angličtině a výhradně pro Iphony.

 

Zdroje: http://www.hospicenet.org/html/talking.html

Jak se vyvíjí dětský vztah ke smrti

Kojenci a batolata do dvou let 

    •    vnímají ztrátu

    •    zrcadlí pocity rodičů

    •    změny jídelních, spánkových či vyměšovacích          zvyklostí

 

Předškolní děti (2-6 let)

    •    Středobodem dětského světa je rodina

    •    Věří, že rodina zajistí jeho potřeby

    •    Hraje si na velkého, napodobuje dospělé

    •    Funguje ze dne na den

    •    Malé porozumění času a smrti

    •    Neumí si představit život bez maminky nebo          tatínka

    •    Chytá se neverbální komunikace

    •    Myslí, že mrtví stále fungují stejně (jedí, pijí,            chodí na záchod), jen to dělají v nebi

    •    Myslí, že pohřbený člověk cítí, když mu                    šlapete po náhrobku 

    •    Magické myšlení

    •    Co si přejete, se stane (mrtví ožijí, umře                    někdo, komu přejete smrt) 

    •    Smrt přináší zmatek 

    •    Spojuje věci, které spolu nesouvisí 

Mladší školní věk (6-9 let)

    •   Personifikace smrti, příšera, která tě unese 

    •   Někdy násilná

    •   Přetrvává magické myšlení, rozumí ale, že                smrt je definitivní 

    •    Nepřipouští si, že by se smrt mohla stát i jim          samotným 

    •    Obava, že je smrt nakažlivá

    •    Zájem o různé příčiny smrti (stáří, nemoc,                úraz, násilí)

Děti procházejí řadou stádií porozumění smrti. Předškolní děti obvykle chápou smrt jako vratnou, dočasnou a neosobní. I v televizi kreslené postavičky v televizi zázračně ožívají poté, co se zraní nebo zemřou.  Fakt, že je smrt konečná, a vše živé je smrtelné si většina dětí začne uvědomovat někdy mezi pátým a devátým rokem. Stále je ovšem jaksi neosobní, netýká se jich samotných. Představují si, že vlastní chytrostí a úsilím dokáží smrti nějak uniknout. V tomto stádiu děti smrt personifikují. Spojují si ji s kostlivcem, andělem nebo třeba zombií a některé děti v tomto směru mohou trpět nočními můrami. Kolem devátého, desátého roku a během dospívání pak mladí lidé začínají zcela chápat, že je smrt nevratná, že jednou zemřou všichni, a také oni sami. Vytvářejí si filozofickou představu o existenci či neexistenci posmrtného života. Zejména dospívající se pak velmi zajímají o hledání smyslu života.

 

Velmi obecné znaky pro jednotlivé věkové skupiny:

Starší školní věk (9-12 let)

    •    Smrt jako trest za špatné chování

    •    Vývoj morálky - dobré/ špatné chování 

    •    Zbytky magického myšlení

    •    Potřebuje ujistit, že přání nedokáže zabíjet 

    •    Zájem o biologické faktory smrti

    •    Lidé umírají, aby uvolnili místo novým lidem

    •    Více se ptá, co se stalo

    •    Zajímá se o obřad, pohřbívání 

    •    Ptá se, jak smrt ovlivní vztahy, život 

    •    Stará se, kdo o něj bude pečovat 

    •    Může se objevit regrese, dočasné vrácení se            do mladšího věku

    •    Zájem o duchovní aspekty smrti

 

Dospívající

    •    Smrt je nevyhnutelná, univerzální, nevratná 

    •    Plně vyvinuté poznávací schopnosti

    •    Myslí jako dospělí

    •    Zpochybňuje smysl života v konfrontaci se               smrtí 

    •    Vnímá proces stárnutí

    •    Sebe sama vnímá jako neporazitelného -                  mně se to nestane

    •    Smrt jako přirozený nepřítel

    •    Potřebuje dospělého průvodce (truchlení,                zvládací strategie) 

    •    Potřebuje někoho, kdo mu bude naslouchat,          s kým může mluvit

    •    Mohou se objevit pocity viny, vzteku,                         zodpovědnosti za smrt 

    •    Potíže při zvládání vlastních emocí (veřejně a          v soukromí) 

 

Telefon

777 679 157

  • Pinterest - Bílý kruh
  • Facebook - White Circle
  • LinkedIn - White Circle

Na Baranovci 30

Ostrava