přerušené dětství

Pro mnoho lidí je i v dospělosti nesmírně obtížné mluvit o traumatických zážitcích, které jako malé děti zažili v rodině. Mnoho vzpomínek je zasypaných a zamčených hluboko, tak aby strašlivé tajemství zůstalo neprozrazeno.

Traumatické zážitky v raném věku vedou k něčemu, čemu se říká toxický stres. Ten mimo jiné posiluje v mozku spoje důležité pro reakci na zátěž. Jako dospělí pak jsme citlivější na všechny stresující životní situace a zvýšeně na ně reagujeme. To často vede k další traumatizaci.

Mozek je ovšem úžasný orgán. Je neskutečně přizpůsobivý a některé škody umí napravit. Existuje rčení, že nikdy není pozdě na to udělat si hezké dětství. Rozumím mu tak, že minulost nezměníme. V našich rukou ale je, jak s ní naložíme, co pro nás znamená. 

Kudy na to? Vyrovnání se s bolestnými zážitky, s tím, co se nemělo stát, s tím, co se stát mělo, ale nestalo, je obvykle cesta. Cesta, během které můžeme ten příběh převyprávět. Rozvinout jej. Dát mu smysl. Pokud se člověku podaří osvobodit se od křivd, daří-li se mu lépe. A přestane ji předávat dál.

Prvním krokem pro to, jak se s těžkým dětstvím vyrovnat, je jeho “odtajnění.” Otevření tématu a mluvení o vašich zážitcích. S někým. Nebo alespoň sami se sebou, pokud to zatím nejde jinak. Není to nemožné.

Určitou strukturu, vodítko vám k tomu může poskytnout například Dotazník negativních zkušeností z dětství (ACE). Najdete v něm otázky na různé druhy ubližování, se kterými jste se jako děti mohli potkat. Nadávky, bití, alkohol v rodině... Za každou kladnou odpověď získáte jeden bod. Pomůže vám normalizovat hovor o tom, co jste prožili. 

Jeho anglická verze se dá najít na internetu. Jestli ho chcete česky, napište mi, zdarma vám jej pošlu. Můžete si jej vytisknout, vyplnit a použít třeba jako odrazový můstek k otevření Pandořiny skříňky. A pokud chcete, podívejte se v odkazu níže na různé způsoby, jak můžete dnes následky své minulosti napravit anebo zde, jak se svým zraněným dítětem navázat nový vztah.

Zlé události mají nejen špatné, ale i dobré následky, které ovšem nepoznáme hned. Objevíme je až časem. 

Vím, že byste dali všechno na světě za to, aby se to nestalo, aby bylo všechno v pořádku.

Zasloužíte si dobrou budoucnost, o to více, pokud byla vaše minulost těžká. 

Existují tři základní způsoby, jak se člověk naučí zacházet se svým tělem, pokud v dětství soustavně nejsou naplněny jeho potřeby. 

První strategií je „prožívání, ale ne jednání“

Typické pro ni je úzkostná vazba, přílišná citová závislost. Reakce plné strachu, zděšení a pocitů prohry, které jsou nezávislé na reálném ohrožení. Objevují stále. I když je všechno v pořádku. Žádné množství štěstí, lásky, pozornosti a péče není dostatečné na to, aby poskytlo pocit pohody, bezpečí a útěchy.

Druhou strategií je "jednání, ale ne prožívání"

Vyznačuje se odtažitými a vyhýbavými citovými vazbami. Člověk si zdánlivě zachová svou vnitřní rovnováhu, ať se děje cokoli. Je schopen nadále fungovat i přes nepřízeň osudu a to tím, že se naučí ignorovat své vlastní fyzické pocity a varovné signály. Zkrátka nic necítí. Své pocity pak nemohou používat jako vodítko a mají tendenci somatizovat (reagovat na stres tělesnými obtížemi).

Za třetí "ani prožívání ani jednání"

Tato reakce se častěji než u jiných lidí objevuje u těch, kdo byli v dětství hrubě zanedbáváni nebo zneužíváni, a zažili hrůzu a strach z dospělého. 

Narušení základní citové vazby v raném dětství umožňuje rozvoj traumatu. Lidé jsou křehcí a zranitelní, náchylní ke vzniku duševních onemocnění, která je pak doprovázejí po celý život. 

  • Pinterest - Bílý kruh
  • Facebook - White Circle
  • LinkedIn - White Circle

Na Baranovci 30

Ostrava

Telefon

777 679 157