Rozhovor pro pořad Na stopě

22. únor je Evropským dnem obětí. Česká televize proto připravila v rámci pořadu Na stopě rozhovor o tom, co děláme pro oběti trestných činů v rámci Bílého kruhu bezpečí. Zde jsou v písemné podobě mé odpovědi na otázky týkající se terapie obětí trestných činů.

Asi to nelze úplně zobecnit a jen těžko se to nejspíš bude popisovat, ale přesto se zeptám…co lidé, kteří se stali oběťmi nějaké zločinu (trestného činu), prožívají? Dá se to k něčemu přirovnat?

Prožívají otřes. Bývají úzkostní, náladoví, můžou mít noční můry, často se jim ta nepříjemná událost nějak připomíná a vrací s celou svou hrůzou, špatně se soustředí. Nemůžou spát, anebo by naopak spali pořád, nemůžou pořádně jíst.

Pracujete i s blízkými obětí – proč? A v jakých případech?

 

Zase tak neobvyklé to není, někdy k nám příbuzní přicházejí. Třeba maminky nebo partneři, kteří nevědí, jak mají se svým blízkým mluvit, nebo jak mu nejlépe pomoct překonat nejtěžší období. Ale i příbuzní bývají trestným činem zasaženi. Když člověku někdo znásilní přítelkyni, je to trauma i pro něj.

A pak přicházejí příbuzní – pozůstalí po obětech.

 

Neumím si představit, co říct/co poradit lidem, kteří o někoho přišli důsledkem nejhoršího trestného činu, vraždy… Jak probíhá terapie v takových případech?

 

Hodně se pláče. Povídá. Vzpomíná. Poslouchá. Někdy řešíme praktické věci, třeba kolem uložení urny nebo kdy vyklidit skříně.

Kdy k vám lidé obvykle přicházejí? Je to bezprostředně poté, co se jim něco přihodilo?

Úplně bezprostředně poté to nebývá. Ale jsou klienti, kteří přišli dva, tři dny po činu a zase jiní, kteří přišli třeba až po pětadvaceti letech.

 

Jak probíhá terapie? Kam by měla ideálně směřovat? Vymazat/potlačit vzpomínky, stres, trauma…to asi není cílem?

To může být různé, každý psycholog může pracovat jinak. O vymazání vzpomínek to není, možná byste ale byl překvapený, že se při terapii přímo o tom, co se stalo, někdy vůbec nemluví. V prvé řadě je totiž třeba se dát do pořádku, takže hlavně stabilizujeme.

Hledáme a děláme všechno, co nám může pomoct. Snažíme se znovu vrátit pocit bezpečí v sobě samém, stabilitu, jistotu a ochranu. Toho děláme co nejvíc. Takový wellness pro duši.

 

Jaké techniky/rady/prostředky používáte?

Hlavní asi je, že si společně s klientem vytvoříme bezpečné prostředí, kde máme čas a možnost se zastavit a mluvit o tom, o čem je potřeba. Techniky jsou vedlejší. Ale pracujeme třeba často s dechem, relaxacemi, imaginací, vnímavostí vůči vlastnímu tělu.

A i když se třeba později pustíme do zpracování bolestných vzpomínek, děláme to řízeně, bezpečně a tak, aby to znovu nezraňovalo.

Jak dlouho terapie může trvat?

Bylo mnoho lidí, kteří prošli naší poradnou a po třech nebo čtyřech schůzkách řekli, že se cítí lépe a že děkují, ale teď už to zvládnou sami. A s některými třeba i podobná událost zatřese tolik, že potřebují dlouhodobou podporu. Hodně to záleží na okolnostech, hodně to záleží na tom, co už člověk prožil. Někdy ten trestný čin otevře staré nezahojené rány a pak je to ta správná doba je pořádně ošetřit.

 

Jsou případy, kdy především psychické následky přetrvávají celý život?

Trauma je něco, co člověk dokáže zvládnout. Naše psychika je nastavená na to, si poradit. V jistém slova smyslu si následky po celý život odnese každý. Jenom je rozdíl v tom, jestli to, co zůstane, bude vzpomínka, jizva, otevřená rána anebo třeba i posílení a něco moc důležitého, díky čemu se nám v životě dobře vede.

 

Jak by se měli známí, kamarádi (pokud vůbec o trablech oběti vědí) k takovým lidem chovat? Případně jak by se měla oběť (naučit) chovat ke svému okolí?

Nejvíc pomůžete tím, když se budete chovat úplně normálně, tak jako předtím. Nabídnete kousek normálního světa, který funguje tak jak má.  Nebojte se zeptat, jak se dneska mají, popřát jim všechno nejlepší k narozeninám, mluvit o obyčejných věcech. Pozvat je na pivo, a když se na to zatím necítí, prostě počkejte, až si na něj dostanou chuť zajít.

A možná ještě něco. Respektujte jeho soukromí. Neřešte to, co se stalo, na sociálních sítích, nesdílejte drby, nehltejte senzace. To jsou věci, které často hodně ublíží, a člověk zvenku si to vůbec nemusí uvědomit.

 

Potkáváte se i s lidmi, kteří se brání pomoci, uzavírají se, ačkoliv ji z vašeho pohledu určitě potřebují?

Ano, jsou takoví. Většinou je k nám někdo donutí přijít, oni ale s nikým mluvit nechtějí. Složité období pro přijímání pomoci je třeba dospívání. On je to většinou ale jenom NÁŠ pocit, že by ten člověk potřeboval pomoct a náš syndrom záchranáře. Nemusíme mu ho vnucovat.

 

Vím, že nemůžeme nikoho jmenovat, ani jinak konkretizovat nějaký případ…ale vzpomenete si třeba na případ, kdy vás přístup klienta něčím překvapil, šokoval…?

 

Napadá mě přepadená slečna, která k nám přišla proto, že by měla být zhroucená, ale ona to zvládá docela dobře, a bála se, jestli nedělá něco špatně. Aby ji to pak třeba někdy nedohnalo. Domluvily jsme se, že je to dobře, že je jí dobře. A kdyby se něco začalo dít, může kdykoli přijít. Nikdy nepřišla, takže ani nevím, jak to dopadlo.

Jindy zase starší paní, kterou v noci ošklivým způsobem vykradli a ona se potom strašně bála. Když jsme spolu mluvily, uvědomila si, že zná vlastně spoustu způsobů, jak si může pomoct, jenom ji vůbec nenapadlo, že by je mohla použít. A na třetí schůzce už mi se smíchem říkala, že je jí dobře, že je to zase zpátky její staré já.

 

Mimochodem…jakým způsobem se „čistíte“ vy? Potkáváte se s příběhy, které jsou tragické, plné bezmoci… Musí to být velice náročné na zpracování, na psychiku…

Naopak, často se mi zdá, že je to radostná práce. To, když vidíte, jak člověk odchází z poradny odlehčený, volnější a klidnější, je to krásný pocit i pro mě.

  • Pinterest - Bílý kruh
  • Facebook - White Circle
  • LinkedIn - White Circle

Na Baranovci 30

Ostrava

Telefon

777 679 157