Jenifer Kaločová

Děti a dospívající s nějakou formou depresivních stavů bývají častými hosty Krizového centra pro děti, kde pracuji. Když je dítě najednou bez nálady, bývá smutné, podrážděné a nic ho nebaví, rodiče si toho obvykle všimnou. Když se navíc přidají některé výraznější projevy, jako třeba noční můry, výroky typu “raději bych nebyl,” “život už mě nebaví” nebo to, že si dítě začne ubližovat, zpravidla to pak rodiče vyděsí natolik, že sáhnou po telefonu a hledají pomoc. Třeba u nás. 

Přicházejí k nám také děti, jejichž potíže na první pohled nevypadají jako deprese. Zlobí, jsou vzteklé, drzé na rodiče a učitele, zlé na sourozence nebo spolužáky. Děti, které nechtějí chodit do školy nebo se začaly špatně učit. Děti, které mají nevysvětlitelné bolesti břicha, hlavy nebo končetin. I takto ale může někdy vypadat dítě s depresí. Zejména mladší děti velmi často vyjadřují své pocity tělesně. Neumí slovy popsat, co se v nich odehrává, a někdy to ani samy nepoznají. Nezasvěcenému pak můžou připadat drzé, zlé, líné nebo nevděčné. My ale v takových případech naopak zbystříme pozornost. Děti totiž nikdy nezlobí schválně. Děti zlobí, když je něco zlobí. 

A nebylo by vlastně spíš zvláštní, kdyby teď byla veselá? 

Smutek, zlost a pocity beznaděje obvykle nepřicházejí samy od sebe. Nejčastěji bývají reakcí na něco, co se v životě dítěte děje. Nezřídka se potkávám s rodiči, kteří mi vyprávějí, že jim v nemocnici umírá dědeček a mají starost o staršího syna, který se chová zvláštně. Je zvýšeně citlivý, hodně pláče a nechce spát v pokoji sám. Jindy je to zase maminka, která se bojí o dceru. Je nevysvětlitelně podrážděná, má potíže ve škole a bývá ufňukaná. Navíc se teď s manželem rozvádějí. Děti zkrátka zrcadlí to, co se v rodině děje. Život plyne směrem nahoru a dolů. Je přirozené, když se naše nálady a pocity podle toho střídají. Nejsme vždycky šťastní. Někdy jsme naštvaní, smutní a znechucení.

Někdy se bojíme. Z různých důvodů se stává, že nechceme, aby se o těchto našich pocitech dozvěděli ostatní. Snažíme vypadat spokojení, vyrovnaní a silní. Někdy to děláme i před svými nejbližšími. “Nemůžu se teď ani pořádně vybrečet, nechci, aby to viděly děti.”  

Co se (ne)mohou naučit 

Pro své děti jsme vzorem. Učí se od nás jak si vyčistit zuby, jak vařit, a taky to, jak zvládat různé životní těžkosti. Vidí na nás, o čem se může a nemůže mluvit, které pocity se smí a nesmí projevovat navenek. Učí od nás i to, jak si poradit se svými náladami. Když od nás odkoukají, že smutek, zlost nebo strach v životě nemají místo, budou se je snažit zatlačit někam, kde k nim nikdo nebude mít přístup. Nedozví se, že “vybrečet se” může člověku ulevit, i když už je dospělý. 

Vždyť o nic nejde... 

Děti nemají životní zkušenosti dospělých. Nezažily, že bolest přejde. Nevědí, že spory se urovnají. Že se vztahy proměňují. Krize skončí, vztahy se upevní a někdy taky ne. Jednu lásku nahradí jiná, stejně hodnotná. Jejich problém je v tu chvíli pro ně vždycky obrovský. Už se stalo, že si dítě sáhlo na život z důvodů, nad kterými by se dospělý pousmál. I kdyby se bylo svěřilo.  

Pokud vidíte, že se s vašim dítětem něco děje, pravděpodobně zažívá něco, co je přirozené a v pořádku. Je ale dobré zbystřit. A raději nic nepodcenit. 

​

Léčba depresí u dětí bývá během na dlouhou trať. Nečekejte rychlé výsledky. Já osobně jsem se ještě nikdy nepotkala s dítětem, u nějž by depresivní stav vznikl z ničeho nic, jen narušenou chemií mozku. Smutek, zlost a pocity beznaděje bývají reakcí na něco, co se v životě dítěte děje. Někdy to mohou být věci, které jsou v naší moci změnit, jindy se s nimi ale musíme naučit žít. A než se to stane, nezávisle na tom, jestli nám k tomu budou pomáhat léky anebo to půjde bez nich, uplyne řada měsíců. Dávejte mezitím na sebe pozor. Držíme vám palce.