Kořeny

Loni jsem svému muži k narozeninám chtěla vytisknout jeho rodokmen. Musela jsem se kvůli tomu zaregistrovat na nějaký genealogický server, a ač mě to nikdy nijak zvlášť nebralo, docela jsem tomu propadla. Nejdřív jsem párkrát klikla, objevila nějakého staršího příbuzného, o kterém jsem dosud nevěděla, pak i pátrala a nakonec jsem skončila v luštění starodávných klikyháků v matrikách. Jenom neznámá jména a čísla. Jméno, Příjmení. Datum a místo narození, otec, matka. Datum a místo sňatku. Úmrtí.

A najednou se přede mnou začaly odvíjet příběhy. Jak dlouho po svatbě se narodilo první dítě. Kolik měli dětí a jak rychle po sobě. Kolik jich přežilo. V kolika letech ovdověli. Že postavili nový dům a nejstarší dcera v něm zůstala a vychovala své děti a ty zase ty své. A že tam ten dům dneska ještě stojí.

Schválně jsem se tam byla podívat, když jsem včera venčila psa. Jak do jeho oken svítí ranní sluníčko. Třeba tam bývala kuchyně a prababička tam jako malá u stolu jedla chleba s máslem...

Tahle prababička pocházela z dvojčat. Její bratr - dvojče byl neslyšící a mentálně postižený. Vyučil se ševcem a jeho sestra ho nikdy neopustila, bydlel u ní až do své smrti. Vyprávěla mi o něm moje máminka. Když byla malá, s ostatními si ze svého prastrýce dělali legraci a hrozně ho zlobili. Máme doma ještě pořád jeho ševcovské kladivo. Některé příběhy zkrátka jenom v těch prostých zápisech "Narození - Křest - Bydliště - Úmrtí" nenajdu.

Matriky mi o téhle prababičce odhalily něco, co jsem nevěděla. Když jí bylo pětadvacet, zemřel jí její první syn. Dva dny před svými prvními narozeninami. Dlouho pak čekali na druhé dítě. Taky syna. Nedali mu stejné jméno. Gabriel byl jenom ten jeden. Pak už se tak v naší rodině nikdo nikdy nejmenoval. Později měli ještě dalších osm dětí. Poslední dceru měla, když jí bylo čtyřicet čtyři. Ale Gabrielek byl jenom ten jeden. Proč by to tenkrát mělo bolet míň?

Matriky mi o prababičce prozradily ještě něco. Pocházela z dvojčat a jejich maminka s tatínkem měli dohromady čtrnáct dětí. Kromě těchto

dvojčat se jim ještě dvakrát narodila trojčata. Holčička zemřela při porodu, dva chlapci na druhý den. Ta další trojčata žila necelé tři měsíce. Co by bylo, kdyby se narodili v dnešní době?

Další příběhy z matrik. Teta, která nikdy neměla děti. Nejspíš proto, že drží prvenství ve statistice "nejkratší trvající manželství." Její muž zemřel. Tři měsíce po svatbě. To je ta trochu hromotlucky vypadající teta Margareta, co se pořád směje a je tak hrozně hodná.

Dědeček, který v matrice neměl uvedeného otce. Uživit nemanželské dítě bylo tenkrát strašně těžké. Ten jeho skutečný táta propil grunt. To jediné o něm víme. Neznáme už ani jeho jméno. Zbyla po něm jenom proškrtnutá kolonka. Černá ovce. Vyškrtnutý z rodiny. Vymazaný z paměti.

Staré zapomenuté příběhy, které se spojují se současností. Zapadají do sebe. Připomínají ty, které slýchávám od klientů. Známe je. Žijeme je. Život pokračuje. Stejně jako kdysi. Jméno, datum narození, místo narození, otec, matka. Datum a místo sňatku. Úmrtí.

Ten loňský virtuální výlet do matrik a jejich příběhů, byl pro mně zvláštně příjemný. Pohled do vlastních kořenů mě nasytil životem. Výlet do minulosti mě ukotvil v současnosti. A včerejší procházka se psem ke starému domu mi vnukla nápad obejít si ta místa, která dnes ještě stojí. Spojit si příběhy s místy. Plán pro letošní rok. Je dobré mít kořeny. A cítit je.

Doporučené
Nejnovější
Archiv
Klíčová slova
Přidejte se
  • LinkedIn Social Icon
  • Facebook Social Icon

Telefon

777 679 157

  • Pinterest - Bílý kruh
  • Facebook - White Circle
  • LinkedIn - White Circle

Na Baranovci 30

Ostrava